13/6 1917

Milý Broučku, Váš lístek ze dne 9/6 jest plný omluv. Pro boha, kdo by nedovedl tomu milému stvoření dívčímu odpustit – a tím více já, jenž nemám vlastně co odpouštět. Tož svou dušičku pěkně upokojte – a vězte, že každý lísteček, i kdyby pouze adresu obsahoval, jest mně drahý jako poklad.

Vím dobře a pochopuji úplně, že mnohdy člověk opravdu nemá času napsat dopis, jindy nemá příležitosti, a po třetí nemá nálady. A já vím, že i když nepíšete, že přece denně nějaká vzpomínka Vaše zaletí daleko na východ – prosím, není to domýšlivost, o níž jste svého času psala –, ale cítím to, když Vás na obrázku před sebou vidím a s Vámi v duchu hovořím, na Vás vzpomínám – že se ty vzpomínky na cestě někdy setkávají, podají si pravici a letí potom spolu do Prahy a nazpět do pole, z pole do Prahy a zase nazpět, až se někde nad Lvovem zastaví, rozloučí se a odletí každá mezi ty čtyři stěny svého pokojíčku, kde už spánek oči klíží –

S tím názvem zahradníček to asi nebude štimovat. Můj poměr k našim zahradám jest pouze ten, že velice rád jím ředkvičku, jež tam roste, a dvakrát jsem již i salátu okusil.

Dnes Vám posílám zahrádku I. Bataillonu (1) – my jsme teď dostali novou, kterou jsem ještě nefotografoval, protože jsem příliš pohodlný, a ty plotny, jež jsem ještě ve sladké reservě byl osvětlil, doma vězí v kasetách a trpělivě čekají na vyvolání. Ale do programu jsem ji už též zařadil.

Z květnového pobytu ve Starém Boru posílám ještě obrázek № 2 a 3 (Bataillonskommando a Kaverna). Na obrázku č. 4 jsem ve službě jako adjutant vedle svého komandanta, ale nepoznáte mě, protože je vidět pouze šternu a ruku na čapce. A ke konci obrázek č. 5; podle „Bubiho“-psa poznáte, že to je z druhého bataillonu. Jest to náš dekunk v linii. U toho stolu teď sedím a píšu Vám dnešní psaňátko.

Pošta mi přišla – od Vás ani lístek. Však přijde zítra, viďte?

Hodlám již ukončit, ale našel jsem včera jeden starý lístek z minulého roku. Ten Vám též předkládám. Poznáte stařečka?

Tož mnoho a mnoho pozdravů!

Vláďa – Mírek – Mírko
??
Manča – Máňa – Máryš
??

11/6 1917

Za lístek ze dne 7/6 Vám, zlatý můj Broučku černooký, vřele děkuji.

Tož vy si pořád ještě myslíte, že jsem ten nenapravitelně lenivý stařeček – a já zatím jsem už hodně daleko na dobré cestě k nápravě a doufám silně, že nezbloudím.

Dokud stačí moje zásoba dopisního papíru, která – mimochodem řečeno – se již povážlivě zmenšuje, dotud budu posílat své pozdravy do Prahy v této formě. Brzo však už přijde doba, kdy budu muset psát Vaši adresu na červené feldpostkartky. Věc pro mě dosti nepříjemná, protože to, co píšu, píšu pro Vás, pouze pro Vás jedinou, a ne pro brýle představených, ne pro zvědavé oči jiných a na lístku člověk už musí držet jazyk na uzdě. Viďte?


Promiňte, včera jsem nepsal, nebylo příhodné chvíle, nebylo času. Do pozdní noci jsem byl zaměstnán úředními záležitostmi.

Ale neznamená to, že jsem na Vás nevzpomněl!

Odpoledne jsem si vyletěl z těch úzkých našich ulic do světa. Měl jsem práci u Regimentskomanda, dal jsem si osedlat svého Pegasa – a jazdia! – Příroda hýřící krásou, nádherné počasí, cesta mezi stromy listnatými, mezi velikány jehličnatými, cesta doubravou a mýtinami – tož táhly divné myšlenky hlavou, vzpomínky a tužby – příjemný pocit radosti a štěstí.


Ale na slunci prý jsou skvrny, štěstí nikdy není úplné – a bezohledná přítomnost mně šeptala do ucha, že Lesní panna existuje pouze v básni, na papíře – a Toman že tu jede doubravou úplně sám – a vlahý větřík odnášel moje vzpomínky do vzdálených Čech –

Pouštím se dnes přes míru do básnické snivosti – třeba skončit

Tož dobrou noc, milá Máryš

Vláďa

9/6 1917

Za včerejší Váš dopis a dnešní lístek Vám, vzácná Stařenko, moc a mockrát děkuji. Už jsem v pozdní noci ležel na lůžku a ještě a znova jsem četl Váš dopis a posílal vřelé vzpomínky do Prahy, kdy nad Vaší hlavou se již dávno vznášel bůh Spánku.

Teď už se nedivím, že moje kartka neprozřetelně napsaná, vzbudila v zátiší „Záštity“ takový rozruch; ač nebylo tehdy ještě hodné slečny Stárkovy? – Ale budu teď opatrnější!

A že jste mě z té lenosti vyléčila, jest pravda – Sám sebe ani nepoznávám, ale už je tomu tak! Stařeček často teď po anglicku zmizí z menáže, uchýlí se do svých komnat, vzpomíná a píše těm černým očím krásné Venuše, která se naň tak polopřísně, polonedůvěřivě s obrázku dívá.

Jak jsem již včera psal, jsem už zase na jiném místě, tentokrát v podzemním paláci. Obrázek našeho býváníčka jsem Vám tuším již dříve poslal (Villa „Dürchhalten“ a ten snímek nejasný oválného tvaru) – tož tam teď vězím.


Je to vojna, a opravdu to vypadá tak, jak naši chlapci zpívají: „bo taky los vypadl nam, že dzisiaj tu a jutro tam“. Ale já nikdy nenaříkám a jsem všude spokojen, i v nejhorších časech, kdy jsem vůbec nespal, aneb v promoklých šatech, děravých botách ve vlhkém ovesništi, strouhách a brázdách jsem se jak hrabě k odpočinku položil – a byl z královského spánku nepříjemným hlomozem a příliš hlasitou mluvou ruského kovu vyrušen – i tehdy jsem si jen jadrně jak starý dragoun zahromoval, ale veselé mysli jsem nikdy neztrácel. –


No a teď se mám už skoro jako pensista. Od září 1916 jsem u Bataillonsštábu, a celá má služba se odehrává u stolu. Ovšem jen teď, kdy stojíme na jednom místě; kdyby však najednou přišel rozkaz „vorwärts“ anebo „zürück“, tož by i stařeček musil s mapou a meldeblockem na pleci ven na zdravý, svěží vzduch.

Těšil jsem se již na dovolenou tento měsíc. Bohužel je to konditional nesplnitelný. Tož v Praze už Vás neuvidím! Ale může se stát, že jednoho krásného dne se objevím v březovém městě, pozdravím bohyni svých snů, zahledím se na chvíli do jejích krásných očí, políbím něžnou její ručku – „a hoch odejel se šípem v srdci“ –

Jen jedno prosím: Pošlete mně laskavě Svoji šumavskou adresu, abych Vás mohl v čas o svém příjezdu uvědomit. Ano?

Promiňte mé dotěrnosti, ale byl bych nešťasten, kdyby mně nebylo dopřáno Vás osobně poznat. Výraz „nešťasten“ jest snad příliš silný – zní trochu románově – ale úmysl můj jest nezvratný. Vidět Vás musím, i kdyby stroje padaly, i kdyby –

Zmiňujete se v dopise o fotografování. – Bože, jak dlouho ještě bude válka trvat! Kdyby byl mír, jezdil bych každou sobotu přes celou Moravu do Čech, abych Vás mohl do toho černokněžnického „umění“ zasvětit. A cestovati s Vámi – to už mně zní jak pohádka.

Ke konci přikládám dnes 4 snímky z našeho divadla za frontou. Divadlo v přírodě – a snad lepší než v Šárce. Jak se Vám líbí naši stateční kaprálové v ženském úboru a dámských rolích?

Tož končím pro dnešek, přeji Vám dobré noci (ale Vy už jistě spíte, je 12tá) a těším se, co přinese pošta zítra

Váš Vláďa

5/6 1917

Roztomilému Broučkovi kvituji lístek ze dne 1/6 zasláním několika obrázků, které jsou vyňaty z velké serie, jež ponese název: Pobyt v lese „Starý Bór“ v máji 1917 čili mnoho prósy, málo poesie.

Bohužel mám mnohé z nich ještě pouze na plotně nebo filmu a do kopírování se mně nechce. Tož pro dnešek pouze zlomek této sbírky.


Do prósy náleží dva snímky mého paláce, kde jsem ve společnosti myší strávil téměř všechny májové noci (nedivte se, je to vojna; před rokem bylo ještě hůře – měl jsem za spolunájemníky třípísmenkový hmyz). Na jiném obrázku rovněž prósa v podobě kaverny, a opět na jiném (vypadá sice trochu poeticky – zahrádka v lese –) , ale pro nás měla jen ten význam a cenu, že jsme měli každý večer dobrou ředkvičku. Kdo bude klídit ostatní zeleninu, je otázka – nás služba zavolala na jiné místo, odevzdal jsem „dekuňk" i zahradu kamarádovi od jiného bataillonu. Jedna z těch dvou postav mezi záhony jsem já – hádejte, která –

Jediná poesie v tom životě lesním jste byla Vy – a i tu jsem zvěčnil mezi těmi haličskými stromy a nad naší besídkou (ovšem jen na obrázku, který vám dnes předkládám).

A ten velký obrázek je zase jenom próza.

Tož mnoho pozdravů – a na ten slíbený dopis už zítra čekám.

Zdraví Vás co nejsrdečněji

Vláďa

31/5 1917

PŘEDCHOZÍ DOPIS OD M. Z 27/5 1917

Milá Máryš (v dopise mohu tak psát, že ano?), mám veliký svátek a takovou radost, že bych zlíbal celý svět. Ordonanci si po straně šeptají, co se to stalo, že ten přísný ledový lajtnant je dnes tak růžově naladěn, kamarády u menáže častuji dnes samými vtipy – ale nidko neví, co toho příčinou, nikdo neví, že v náprsní kapse je schován ten talisman – Váš dopis, jejž jsem dnes již nesčíslněkrát přečetl a čtu znova a znova.

Dnes nemohu ani mnoho psáti – samou radostí – zítra se k dopisu vrátím a rozepíšu se více.

Zdraví Vás srdečně

Vláďa

Ten slíbený obrázek podzemní villy přikládám.

29/5 1917

Zlatá stařenečko!

Za lístek z 25ho z plna srdce děkuji. A důkaz, že i já nezapomínám a každodenně se v myšlenkách toulám kolem Vltavy, dovoluji si tímto Vašim spanilým ručkám předložit. Ale prosím Vás snažně, vysvětlete mně laskavě tu větu o mé domýšlivosti. Nepamatuji se, že bych byl někdy na takovou nemoc stonal. Možná, že jste některé mé slovo špatně pochopila, jež jistě nebylo tak myšleno. Jsem časem neprozřetelný ve výběru slov, ale to přičtěte mé živé povaze.

Teď už dva dni úřaduji na novém působišti. A daří se mně dobře. Totiž mně se daří všude dobře, protože si štrapáce, nepohodlí a podobného druhu žížaly neberu tak k srdci. V příloze Vám dnes posílám ukázku našich hlavních ulic a vchod do podzemního paláce. Tam jsem žil po své dovolené a na počátku jara až do 10. máje. Některé obrázky z této villy už máte (partie u karet apod.) Zítra pošlu ještě pohled se shora.

Plzeňský 7. střelecký pluk, Halič, jaro 1917 (il.foto)

A jak vy tam žijete v té Zlaté Praze? Napište mně prosím dlouhý a hodně dlouhý dopis, každé Vaše slovo mě zajímá.

Zdraví Vás srdečně

Vláďa

28/5 1917

Milá Stařenko!

Vezměte si prosím radýrku a ty výčitky v mých předešlých dopisech laskavě vymažte. Myslil jsem opravdu, že jste se rozhněvala a všem vzpomínkám „výhost dala“ – a vy zatím místo lístků posíláte pozdravy po hvězdách! Máte pravdu – doprava ta jest spolehlivější než naší polní poštou, já jsem pouze byl tak nejapný, že jsem jich nedovedl zachytit. Ale nedivte se prosím. Jsme v poslední době schováni v lese pod hustými korunami stromů – a setkání se právě s tou hvězdou, jež svítí i nad naší „záštitou“, jest dosti obtížné. – Dnes však jsem již na jiném místě (také ovšem ještě v lese – ale řídkém), tož se půjdu popatřit, zdali ta Vaše i k nám pronikne. Setkáme-li se, tož táž hvězda bude poselkyní i mého vřelého pozdravu.

Pro jistotu však píšu ještě tento dopis, jenž Vám má tlumočit upřímné díky za vzácný lístek ze dne 24/5. –

Do dlouhého dopisu se dnes pouštět nemohu – nejsem ještě zařízen ve svém novém obydlí, a vedle Vašeho milého lístku se kupí spousta úředního papíru, jenž se žárlivým okem ohlíží po mé tužce.

Přikládám ještě tři lístky, které jsem nezařadil do žádné serie.

Zdraví Vás srdečně a těší se neskonale na ten dopis slíbený

Vláďa