15. března 2008

9/6 1917

Za včerejší Váš dopis a dnešní lístek Vám, vzácná Stařenko, moc a mockrát děkuji. Už jsem v pozdní noci ležel na lůžku a ještě a znova jsem četl Váš dopis a posílal vřelé vzpomínky do Prahy, kdy nad Vaší hlavou se již dávno vznášel bůh Spánku.

Teď už se nedivím, že moje kartka neprozřetelně napsaná, vzbudila v zátiší „Záštity“ takový rozruch; ač nebylo tehdy ještě hodné slečny Stárkovy? – Ale budu teď opatrnější!
A že jste mě z té lenosti vyléčila, jest pravda – Sám sebe ani nepoznávám, ale už je tomu tak! Stařeček často teď po anglicku zmizí z menáže, uchýlí se do svých komnat, vzpomíná a píše těm černým očím krásné Venuše, která se naň tak polopřísně, polonedůvěřivě s obrázku dívá.

Jak jsem již včera psal, jsem už zase na jiném místě, tentokrát v podzemním paláci. Obrázek našeho býváníčka jsem Vám tuším již dříve poslal (Villa „Dürchhalten“ a ten snímek nejasný oválného tvaru) – tož tam teď vězím.


Je to vojna, a opravdu to vypadá tak, jak naši chlapci zpívají: „bo taky los vypadl nam, že dzisiaj tu a jutro tam“. Ale já nikdy nenaříkám a jsem všude spokojen, i v nejhorších časech, kdy jsem vůbec nespal, aneb v promoklých šatech, děravých botách ve vlhkém ovesništi, strouhách a brázdách jsem se jak hrabě k odpočinku položil – a byl z královského spánku nepříjemným hlomozem a příliš hlasitou mluvou ruského kovu vyrušen – i tehdy jsem si jen jadrně jak starý dragoun zahromoval, ale veselé mysli jsem nikdy neztrácel. –


No a teď se mám už skoro jako pensista. Od září 1916 jsem u Bataillonsštábu, a celá má služba se odehrává u stolu. Ovšem jen teď, kdy stojíme na jednom místě; kdyby však najednou přišel rozkaz „vorwärts“ anebo „zürück“, tož by i stařeček musil s mapou a meldeblockem na pleci ven na zdravý, svěží vzduch.

Těšil jsem se již na dovolenou tento měsíc. Bohužel je to konditional nesplnitelný. Tož v Praze už Vás neuvidím! Ale může se stát, že jednoho krásného dne se objevím v březovém městě, pozdravím bohyni svých snů, zahledím se na chvíli do jejích krásných očí, políbím něžnou její ručku – „a hoch odejel se šípem v srdci“ –

Jen jedno prosím: Pošlete mně laskavě Svoji šumavskou adresu, abych Vás mohl v čas o svém příjezdu uvědomit. Ano?

Promiňte mé dotěrnosti, ale byl bych nešťasten, kdyby mně nebylo dopřáno Vás osobně poznat. Výraz „nešťasten“ jest snad příliš silný – zní trochu románově – ale úmysl můj jest nezvratný. Vidět Vás musím, i kdyby stroje padaly, i kdyby –

Zmiňujete se v dopise o fotografování. – Bože, jak dlouho ještě bude válka trvat! Kdyby byl mír, jezdil bych každou sobotu přes celou Moravu do Čech, abych Vás mohl do toho černokněžnického „umění“ zasvětit. A cestovati s Vámi – to už mně zní jak pohádka.

Ke konci přikládám dnes 4 snímky z našeho divadla za frontou. Divadlo v přírodě – a snad lepší než v Šárce. Jak se Vám líbí naši stateční kaprálové v ženském úboru a dámských rolích?

Tož končím pro dnešek, přeji Vám dobré noci (ale Vy už jistě spíte, je 12tá) a těším se, co přinese pošta zítra

Váš Vláďa