26/7 1917

(psáno na jednom listě)

24/7 1917

O desáté hodině večer dorazil jsem k bataillonu – první slovo bylo: kde pošta pro mne! A tvář se vyjasnila, únavu jsem necítil, opásán ještě nezbytným leibriemenem, ozbrojen revolverem, s feldkappou na hlavě vrhl jsem se jako lev na dopis z Březí.

Máňo drahá, jak Ti za ten list děkuji! Četl jsem jej několikrát a čtu zase a zase. Spadl mně kámen ze srdce. Drahoušku, budu zas klidným, budu zas vesel, jen když mám naději, že mě máš aspoň trochu ráda. A ty chceš slib přátelství?
Tož zítra o tom napíšu.

Buď zdráva!

Líbá Tě Vláďa

25/7 1917

Dnes došel lístek z 20ho. Těšíš se na odpověď upřímnou. Máš ji již v předchozích dopisech – vypsal jsem vlastně celý ten duševní proces, jenž se ve mně odehrával od návštěvy na Šumavě až do obdržení Tvého včerejšího dopisu, pokud ovšem se chorá lebka v tom rozrušení dovedla vyjádřit. Výsledek toho zápasu chladného a lhostejného mužství spojeného se sobectvím a nepoddajností se vznětlivým a citovým druhým „já“ jest ten, že svou drahou Máničku miluji, že to přátelství, které ode mne žádá, musím odříci a nabídnout jí za to čistou lásku.

Psal jsem Ti včera, dušinko, že budu zase vesel – měl jsem radost z Tvého dopisu, zase jsem s Tebou v duchu kráčel tou lesní pěšinkou, šumavské obrazy jako v kinematografu probíhaly myšlenkami, byl jsem šťasten – ale abych byl tak vesel, tak rozpustile vesel, jak jsem dříve býval, to už asi nebudu. Tys tak daleko a naděje, že Tě brzo uvidím, že Tě sevřu ve svou náruč, že zlíbám Tvé sladké rtíky – naděje to jest tak malá, a já musím tu sedět jako zakletý princ ve svém paláci – a těším se pouze těmi vzpomínkami – a jak krásné jsou ty vzpomínky tak příšerná jest přítomnost.

Vláďa

26/7 1917

Překvapuje mě dnešní chladnost Tvého dopisu. Vím dobře, že jsem psal v každém listě něco jiného. Byl to právě ten boj mezi sentimentalitou a mužskou hrdostí – jeví se v tom kus mé povahy: být lhostejným a chladným, nepoddat se vášni. Tož nad tím prvním vznětem jsem zvítězil – a začal jsem znova a již klidně rozumovat, a vidíš, došel jsem k témuž bodu, k témuž poznání, že Tě mám rád, šíleně rád, že Tě miluji. –

Tak toužím po shledání, abych se mohl dlouze zahledět do Tvých očí a ústně Ti říci, jak Tě mám rád.

Upřímně Tě zdravím a líbám