5/8 1917

Ty okáči!

Je u nás dnes veselo, nový Komandant, máme hosty, gramofon řve do strhání – a já vykonav svou povinnost jako menagemeister, připraviv totiž dobré jídlo a řízné vínko, scvrkl jsem se do své kanceláře, abych vyňal ze stolu Tvé fotografie, podíval se do těch kouzelných očí a pohovořil s Tebou.

Nedostal jsem dnes zase ani písmenky od Tebe. Ale věřím, že při tom cestování, představování, zařizování a co já vím, jakém –ání, toho času nazbyt nemáš – a nečiním Ti proto výčitek. Pevně se však nadívám (odvozeno od substantiva „naděje“), že zítra už nějaké paňátko přijde. Že ano? Jsem již strašlivě zvědav, jak se máš na tom svém ovém působišti, jak jsi spokojena, zda zdráva atd. atd. Vypiš mně prosím všechno do poslední podrobnosti. Každá sebe nepatrnější episodka mě bude zajímat.

A co malá Anička dělá? Zůstane letos doma? Nepojede již do Prahy? Až jí budeš dnes psát, tož přidej ke konci dopisu malinkaté subskriptum, že ji dávám srdečně pozdravovat, tu veselou roztomilou švagrovou.

Dívám se na Tvoje fotografie – myšlenky táhnou hlavou, nové a nové vzpomínky se vynořují. U jedné se trochu déle zastavuji. Pamatuješ se, když jsme jeli z Libína, byli jsme to již v údolí nedaleko Prachatic – a Tys se tak zčistajasna zeptala, zdali dovedu být energickým. Přemýšlím o tom. Proč jsi se na to tázala? Vypadal jsem tehdy jako ohromná ňuma. Viď? A zase se vrací ten starý lament, proč jsme tak od sebe odloučeni? proč nám není dopřáno, abychom své povahy vzájemně do poslední nitky poznali? – a vinen jest kdo? Ta zatracená válka. Ale až bude mír, až bude po válce – Máničko, já nevím – dám tu prostějovskou reálku přenést do Bystré, jen abych byl blízko Tebe, abych Tě stále viděl, s Tebou mohl chodit, Tebe milovat, Tebe líbat.

Musím skončit a jít se zase podívat, co dělají venku „pod zeleným“ – tož pětiminutovou pusu Ti posílá Vláďa