8/8 1917

Drahá Máničko,
vařící dík za dnešní lístek z Jedlové ze 4ho. Divno je mně, že se nezmiňuješ ani o jednom z mých dopisů, což dosud nedošly? A já toužím, žízním po dopisu od Tebe.

Je po práci, po abfertigungu – sedím před boudou u stolu a využívám té krásné chvíle před večeří, abych se mohl oddat znova vzpomínkám a s tímto listem zaslat miliony vřelých pozdravů do Bystré. Jsem tu sám, celý Batallionsstab se rozběhl po lese, do divadla k trainu, na návštěvu k známým – jsou to krásné chvíle sladké samoty pro mne, kdy mě nikdo neruší a já mohu celou duši poslat na špacír do Čech. – Ja, nikdo mě neruší! Nestačím odhánět dotěrné komáry, a slípky a kuřata, které jsem před chvilkou krmil zbytky svého putterbrotu, chtějí se stále se mnou kamarádit. Máme tu totiž celé hospodářství: krávu, kachny, slepice, kuřata, myši, salamandry, blechy a podobné žížaly. Vrchní dozor nad tou havětí má menagemajstr – a tím jsem bohužel já. Funkce velice „příjemná“ – starat se teď v té bídě, kdy nedostaneš téměř nic koupit, o pětatřicet vybíravých pánů. Trochu se to nesrovnává – kancelář s kuchyní! – ale je to vojna – a konečně mám vysokou školu a doktorát!

Pokračuji po čtyřhodinové přestávce. – Společnost ještě sedí venku pod širým nebem, od brigády slyšel jsem hudbu, lahodný, teplý, tichý večer –
sedím zamyšlen nad Tvým lístkem, upřeně hledím na Schauerův hostinec v Schönbrunně a čekám, že Ty vyjdeš ven, že Tě uvidím – ale obraz je nehybný, mrtvý, a Ty asi sedíš doma ve svém pokojíčku. Vzpomínáš též?

Hleď, jak by to bylo krásné, kdybychom za takového příjemného večera mohli spolu sedět na lávce, jak bych Tě zlíbal na rty, oči, ručku – Tebe celou bych láskou snědl (brrr jak hloupý to výraz – ale už je na papíře!) – toho štěstí však mně není dopřáno – a dočkám se ho někdy?

Co dělá malý Anníček doma – je jí též smutno po Tobě, že? Ty jsi holt takový roztomilý klenotek – šťasten ten muž, jenž Tě bude moci nazývat svojí, Jak to říká Bezruč? „Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí, jenž bude Vaším mužem“. Ale Bezruč mluví dále smutným tónem „však na strom zvadlý nepřipínám růže – a  já ji miloval, a ona se mně vydala! – a můj krb vyhas, v srdce lehly stíny – a smutek bez konce jde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dvéře svojí chaty.“ Byl snad šťastnější pěvec od Těšína, věděl, že ho dívka miluje – a já se topím v nejistotě, já dosud nevím, zdali mě Máníček aspoň trošinku má rád.

S nezměrnou nedočkavostí čekám na ten zítřejší – slíbený již dopis. Smím se těšit a mohu se hodně moc těšit?

Dobrou noc andílku!
Líbá Tě na čílko
Tvůj Vláďa

7/8 1917

Moje milá Máničko,
byl jsem včera tak zklamán, když jsem ani lístečku od Tebe nedostal, tak rozladěn, zarmoucen a co já vím, že jsem Ti na justament ani psát nechtěl. Ale před spaním zase přišly ty krásné vzpomínky – ale ne, dopis přece psát nebudu, tož jen prostý lístek. Ale mám Tě příliš rád, dlouho jsem nemohl usnout, a když konečně nade mnou bůh spánku křidélkama zatřepetal, snil jsem jen o Tobě.

A zvláštní náhoda! Listuji v novém čísle Muskete z 2. 8. a stojím nad básničkou, jež zrovna z duše mně mluví:

Jede Nacht kommst du zu mir… du trittst in den finsteren Unterstand, kommst mit wiegendem, leichtem Schreiten bis an mein Bett. Und ich fühl deine kosende Hand spielend mir über die Stirne gleiten, aufzitternd sehe ich deiner Augen erglimmenden Brand, trinke des Atems aufpeitschende Nähe ---

/Přicházíš ke mně každou noc… našlapuješ v tmavém zákopu houpavým, lehkým krokem až k mé posteli. Cítím tvojí laskavou ruku, jak hravě hladí mé čelo, vidím tvé oči rozechvělé žhnoucím plamenem, nasávám dechem vytouženou blízkost, přel. J-Lo/

Vidíš, a já teď ještě před dopoledním rapportem píšu dopis, abych vynahradil to, co včerejší umíněností bylo zaviněno. Viď, že se proto na mne nebudeš hněvat?

Jsem nesmírně zvědav, co přinese dnešní pošta. Hodina volá, musím skončit.

Pá, broučku můj!

10h večer!

Puso drahá, tak jsem ten lístek zlíbal – aspoň známka Tvého života. Nedovedeš si představit, jak mně ty dny byly dlouhé. A tož nejprvnější a nejupřímnější pozdrav z Bystré! Jak Ti zaň děkuji! Mezi těmi domky na obrázku hledám Tebe, představuji si Tě, jak odvážně a sebevědomě kráčíš (ale ne teď v noci!) těmi špatně asi dlážděnými ulicemi, jak se odměřeně, chladně, ale energicky představuješ panu doktorovi, jak si prohlížíš laboratoř, jak se zařizuješ doma ve svém kvartýrečku, jak atd. atd. stále Tě vidím, na Tebe myslím – a moje osamělost, můj los, můj osud je tím trapnější. A není vyhlídky, není naděje na brzké shledání, abych Tě mohl obejmout, zlíbat a říci Ti, jak Tě miluji. – Jen ty vzpomínky mně tu zůstaly, vzpomínky sladké a krásné.

V myšlenkách se vynořuje opět Libín, vyhledal jsem mezi korrespondencí Liebscherova stařečka a zahloubán srovnávám ten obrázek se skutečností dne 18/7. Libín – točí se k němu cesta, a já musím sedět ve své dřevěné chaloupce – a Ty tak daleko. Kdy se uvidíme zase?

Líbám Tě vřele

Vláďa