4/8 1917

Můj drobečku černookatý,
přišel jsem od taroků a zasedám k dopisu. Vím, že to není hezké, ale nemohu si pomoci. Je to služba – však už to bylo dnes naposled. Zítra totiž kapitán odjíždí na dovolenou, tož přestanou i ty povinné partičky. Dostanu na nějaký čas zase nového komandanta., toho mladého, zasnoubeného, jenž býval v zimě často původcem mnohého lístku zaslaného na Tvou adresu.

Takto žijeme dosti vesele. Dnes do ½ 10té jsme měli koncert celé naší rgtskapely. Jsme na starém místě v lese, kde bych už skoro mohl mít své právo domovské. – Práce také mám již méně, klape to.

A co Ty, Broučku? Dnes ani lístečku od Tebe. Jsem nedočkavě zvědav na zítřejší poštu – doufám, že už přijde nějaký řádeček z Bystré.

Od bratra Janka dostávám dnes lístek z 30/7, vzteklým tónem píše, že jsou u nich dovolené zastaveny – tož jeho svatba a má dovolená tím plavou, doufám však, že se neutopí docela.

 Kdy mně pošleš tu Svou novou – tu nejnovější fotografii? Prohlížím všechny tři obrázky, ale jen na jednom je moje Mánička, a ten je tak malinkatý. – Tož smím se těšit, že brzo přijde nový? Je mně mnohem příjemněji v té lesní chatě, když se na mne se stolu dívá drahá moje Máryš. Dosud jsou všechny tři uzavřeny ve stole – a jen ve chvílích, kdy odkládám úřední tvář, abych se oddal sladkým vzpomínkám, presentírují přede mnou a já dlouho, dlouho se dívám do Tvých očí. Krásně se to vzpomíná, ale trapné je pomyšlení na tu vzdálenost místní mezi Bystrou a frontou a ještě trapnější ta nejistota, kde Tě zase uvidím. Ale i ta doba přijde a potom Tě na nádraží tak zlíbám před celým světem, abych vynahradil to, oč jsem byl oloupen.

Tož pa, dušinko! Líbá Tě Tvůj
Stařeček

3/8 1917

Drahoušku!
Čtu Tvůj list z Prahy. Těší mě Tvoje řádečky, čtu je několikrát po sobě, zastavuji se nad každou větou, přemýšlím, vzpomínám a zase čtu znova, ale to, co bych chtěl vyčíst z těch řádečků – toho tam není. Mluvíš o přátelství a mě sžírá láska!

Jsem tak nespokojen, neklidný, rozladěn – sedím u stolu, napíšu slovo a zase se patřím z okna – prší, je bouřka – a já měl od nejútlejšího mládí bouřky nesmírně rád! – tož z čeho ta hloupá nálada? Není tím vinen Tvůj dopis – ne, vždyť jej rád čtu – a snad též přispěl – a já sám nevím –

Počkám, až bude po dešti, dám si osedlat koně a pojedu ven. -----

Ja ale déšť nepřestal a prší ještě teď o jedenácté v noci, a možná, že bude pršet do rána. Právě jsem přišel z tarokové partie. Už mám zase ten kšeft na krku. Fhnr. Boháč (ten malíř) byl čtvrtý v té denní partičce – teď odešel k jinému bataillonu, a já ho musím v kartách zastupovat. Doufejme však, že to nebude dlouho trvat, protože se kapitán chystá na Urlaub.

Tož ještě jednou přečítám si Tvůj dopis. „Napíše-li Stařeček, že chce zapomenout –“ To nenapíše nikdy, protože na Máryš svoju zapomenout nemůže a nikdy nezapomene. Vzpomínáš si též na Libín? Moje myšlenky tam denně odlétají, hledají na věži toho černookáčka – a každý den Tě vidím ve své náruči prostovlasou s plaidem spadlým na šíji, s nápadně bledým obličejem – jen ty černé oči hořely a ústa šeptala „Vláďo“, a říkala mně tehdy „Ty“, a nyní se tomu oslovení úplně vyhýbáš – Jsem nesmírně zvědav na zítřejší dopis, snad už bude z Bystré.

Líbám Tě vřele,
Vláďa