2/8 1917

Moje drahé kotě,

tak stále na Tebe myslím, kde asi jsi, jak se Ti daří, zda zdráva, spokojena. - Dnes jsem dostal dva lístky – jeden ještě z Bř., druhý z Budějovic. - V Praze jsi jistě mluvila se stařenkou Přib., vyptávala se Tě na to, na ono – a Tys vše prozradila, viď? Dovídám se z domova, že i Zdeněk Přib. je na dovolené. No ten asi koukal, když se dověděl, že se Vláďa na stará kolena zamiloval. Ale Ty – Ty – Ty – Ty sama jsi tím vinna – a já Tě mám za to tak rád, že bych Tě líbal do nekonečna. Vždycky jsem si myslíval, že všechny city ve mně vymřely, že není pod sluncem dívky, která by dovedla otřást zkamenělým srdcem – až jedna malá jeptiška z okolí Helfenburka s černými kukadly vdechla do toho kamene život, učinila stařečka šťastným. Ale štěstí nemůže být nikdy úplné. Dvě věty Tvoje se mně zaryly do paměti a nesčíselněkrát už přede mnou defilovaly a vždycky ve chvíli, kdy sedím u stolu sám s hlavou podepřenou v dlani, kdy vzpomínám, přemýšlím, hledím do budoucna.

Máryš, pamatuješ, žes mně řekla „Ty zapomeneš dřív nežli já“ čili, že jednou zapomeneš –

A druhá věta „mohu si vzít za muže jen toho, koho opravdu miluji“ – a já nemám ani atomu jistoty, že mě máš ráda --------- a tak při všem tom štěstí jsem nešťasten.

Ale už jsem zase v tom pitomém rozumování.

Pěknou pusu a dobrou noc, Broučku!

Vláďa

1/8 1917

Tož se vracím k včerejšímu dopisu, jenž nese to židovské datum samých sedmiček. Ty v tom vidíš osud? Židi mají všude štěstí – může to být i štěstí pro nás. A první krok k tomu štěstí jsem již překročil, blahořečním Mojžíšovi, že to pěkné numero zavedl. (Kdo to zavedl, vlastně nevím, ale dejme tomu, že to byl nějaký vousatý starozákonník.)

Na tu Jankovu svatbu se těším – no ještě víc než Ty! A on cholera domů nejede, nepíše, je už asi také v tom pásmu pohybu, Máňa (posílám Ti ji jako přílohu – ta s tou černou kravatou) doma vzdychá, a já skoro také už své naděje na brzký Absentierung pohřbívám. Vlna offensivy se roztahuje na sever i na jih – a moje Mánička chuderka malá černooká a tak hodná a milá bude šlapat to špatné dláždění v Bystřičkách.

Na ten slíbený dopis, ten dlouhý dopis, se již nesmírně těším a budu ho již po zítřku očekávat s toužebností a otevřenou náručí. Ale když je to tak hloupé, že ta pošta tak dlouho je na cestě! Ty jsi dnes už na místě, na svém působišti – a já musím ještě několik dní čekat, než budu moci číst to, co dnes píšeš. (Mám totiž takové tušení, že asi v této chvíli také píšeš – je 10h večer. Mýlím se?)

A co náš milý Aníček? Zůstane teď sám doma? Nepojede do Prahy? Ten lístek, co jste mně poslaly (ze 26ho) ten byl povedený. Však jsem se také chytil za nos. Jsi tím ostatně sama vinna. Myslím stále jen na tebe a na Aniččin svátek jsem zapomněl. Doufám však, že mě pro tentokrát bude odpuštěno; příští rok už nezapomenu.

Vy pomýšlíte na zařízení – a Ty mě, Broučku, chceš nechat na vojně? Když je Andulinka tak nesmělá, tož jí řekni, že já tomu šohajovi sám napíšu a budu ho pasovat na svého rytířského švagra. O ubíhání času už vůbec nemluvím a ten „zub“ času jsem proklel až do desátého kolena. Ach, kdyby už byl konec té vojny, jak bych za tebou jezdil, jak bych jen s tebou stále chodil – ale ne, nejezdil bych za Tebou, ke mně domů bych si tě přivedl – hleď, 9 let jsem chodil světem s prázdnou duší, bez ideálů, tak s lehkou myslí, bez starostí, žil ze dne na den, na budoucnost jsem nidky nepomyslil – a teď v hlavě plno plánů, v myšlenkách svoji bohyni, královnu, svoje AOK, v srdci lásku – po devíti letech!

O ty povidla v Březinkovicích se nestarej, ať si s tím lidé namažou huby. Jsi přece rozumná děva, kterou takové malichernosti nemohou rozčilovat. A komu jsi zodpovědna za své chování? Já tu zodpovědnost za Tebe rád převezmu a zlíbám Tě za to milionkrát.

Abgefertigt um 11h nachm. Dobrou noc! A – pusu!

Vláďa

/3 Blg/