17. března 2008

11/6 1917

Za lístek ze dne 7/6 Vám, zlatý můj Broučku černooký, vřele děkuji.
Tož vy si pořád ještě myslíte, že jsem ten nenapravitelně lenivý stařeček – a já zatím jsem už hodně daleko na dobré cestě k nápravě a doufám silně, že nezbloudím.

Dokud stačí moje zásoba dopisního papíru, která – mimochodem řečeno – se již povážlivě zmenšuje, dotud budu posílat své pozdravy do Prahy v této formě. Brzo však už přijde doba, kdy budu muset psát Vaši adresu na červené feldpostkartky. Věc pro mě dosti nepříjemná, protože to, co píšu, píšu pro Vás, pouze pro Vás jedinou, a ne pro brýle představených, ne pro zvědavé oči jiných a na lístku člověk už musí držet jazyk na uzdě. Viďte?


Promiňte, včera jsem nepsal, nebylo příhodné chvíle, nebylo času. Do pozdní noci jsem byl zaměstnán úředními záležitostmi.

Ale neznamená to, že jsem na Vás nevzpomněl!

Odpoledne jsem si vyletěl z těch úzkých našich ulic do světa. Měl jsem práci u Regimentskomanda, dal jsem si osedlat svého Pegasa – a jazdia! – Příroda hýřící krásou, nádherné počasí, cesta mezi stromy listnatými, mezi velikány jehličnatými, cesta doubravou a mýtinami – tož táhly divné myšlenky hlavou, vzpomínky a tužby – příjemný pocit radosti a štěstí.


Ale na slunci prý jsou skvrny, štěstí nikdy není úplné – a bezohledná přítomnost mně šeptala do ucha, že Lesní panna existuje pouze v básni, na papíře – a Toman že tu jede doubravou úplně sám – a vlahý větřík odnášel moje vzpomínky do vzdálených Čech –

Pouštím se dnes přes míru do básnické snivosti – třeba skončit

Tož dobrou noc, milá Máryš

Vláďa