18/6 1917

Moje milá Máryš,

myslil jsem, že se dnes už nedostanu k dopisu – a přece. Můj komandant přijel z dovolené, a tož musím zase denně zasedat v tarokové partii. Naštěstí dnes prohrával a partie už o desáté skončila, a já mohu se svou stařenkou trochu pohovořit.

Tož Váš vzácný lísteček ze dne 14/6 došel; mám radost, že zase vidím Vaše řádečky, Váš podpis, ale že chcete k vůli mně obětovat tu nejkrásnější hodinku spánku – to mě bolí. Jakkoliv rád, velmi rád čtu Vaše dopisy, toužím po nich a těším se na ně, nemohu žádat a nežádám od Vás, abyste Vy, holoubku drahý, násilně něžná víčka svých černých očí alarmovala (promiňte tak nezvyklému výrazu – žijeme ve znamení vojny!) –

Tož až se ráno probudíte, vzpomeňte si na stařečka, a až opravdu vstanete, napište mu prostinkou feldpostkartku jen se zvyklým pozdravem a s typickým podpisem roztomilé Manči.

Ale na jedno Vás upozorňuji. Když jsem Vám svého času posílal bezvýznamné – tehdáž! – feldpostky, napsal jsem zřetelně zpáteční adresu k.u.k. Feldpost, Vy jste si však toho nepovšimnula (strašlivé slovo!) a píšete dále ohne „k.u.k.“. U mé adresy je to zvlášť důležité, poněvadž jsme prošpikováni německou armádou a pod německým komandem (z říše) – a ti mají též feldpost a na rozdíl od „D K Feldpost“ jest naše „Ku.K Feldpost". Divím se, že ještě ta pošta tak pravidelně dochází. Tož pro příště nezapomeňte prosím to k u k.

Přikládám dnes dvě pohlednice staršího data. č.1 s třemi zajatými Rusy o Velikonocích 1916. Maje však obavy, že stařečka nepoznáte, protože tehdy v bujarosti své pěstil „plnovous“, označil jsem ho šipkou. Na č. 2 mne už doufám poznáte podle „Bubiho". (Snímek vzat 200 kroků za frontou na podzim 1916 – monument postaven od našeho regimentu. Ta chlouba!)

Tož jsem již na čtvrté stránce, ale zdá se mi, drahoušku, že se budeme loučit. Za chvíli elektrika zhasne – a moje deky už čekají.

Tož dobrou noc!

Vláďa