19/7 1917 /1/

Budějovice 19./7. 1917
v 7h ráno

Ty ještě líbezně spíš, andílku, a já s hlodavou nespokojeností, palčivou nejistotou v duši koukám nevyspalýma očima kavárenskými okny do nekonečna, do neurčita – a myšlenkami jsem u Tebe.

Nevím, co to je se mnou. Už ve vlaku a i teď stále mně křepčí v hlavě hloupá věta jedné německé písničky – Gestern noch auf stolzen Rossen, heute in die Brust geschossen ---


Bylo to příliš mnoho dojmů a s takovým šíleným kvapíkovým tempem přišly za sebou, že nejsem ještě teď v stavu klidně, kriticky a rozumově se na všechno dívat.

To vážné, co jsem Ti včera chtěl říci, mělo býti to, že se chci s Tebou blíže seznámit, protožes byla tak milá ve svých dopisech, žes mě připadala jako roztomilá sestra, jako nevinné dítě – ale Tvá přítomnost, Ty celá, celičká, Ty, Tys mě připravila o slova, o klid – a já Tě mám rád.

A může být taková láska? Ne to není láska, je to poblouznění, šílenost z mé strany –

Máničko, prosím Tě, bylo to upřímné, když jsi mi řekla „můj Vláďo“? Viď, že ne! Bylo to jen okamžité citové spojení.

Dítě vezmi rozum na pomoc, přemýšlej dobře o tom a napiš mně pravdu. Ano?

Teď to ještě snesu a snažil bych se na Libín zapomenout. Protože by to bylo pro mne mnohem bolestnější.

Vždyť já vím, že Ty mě nemůžeš mít opravdově ráda. Ta jizva první Tvé lásky – mluvilas tak sama – ta přece není úplně zacelena, a bylo by to nehezké, kdybys Své svědomí chtěla přelhat, a krutě by se to mstilo v budoucnosti na Tobě i na mně.

Dobře si to rozmysli! A dojdeš-li k přesvědčení, že mě můžeš, máš a budeš mít ráda, buď ujištěna mou láskou nejupřímnější.

Co asi teď děláš Ty? Nemohu se ubránit vzpomínkám, stále tě vidím před sebou. Otevřelas už Svá černá kukadelka? Jistě jsou vyspalejší než moje. Vůbec jsem nespal. O třetí hodině jsem odešel z hotelu a bloudil po Prachaticích, šlapal to kostrbaté dláždění, už to i ponocnému bylo divným a špehoval mě jako nějakého mezinárodního lupiče – a těžko jsem se loučil.

Buď zdráva, Máňo!