23/7 1917

Přerov 23/7

Máničko moje!

Nedovedu pochopit tu změnu. Jezdíval jsem xkrát z domova do světa, počtvrté jedu již na frontu, ale nikdy jsem neodcházel tak duševně rozladěn, nikdy jsem nejel s takovou tíhou v duši jako tentokráte.

Hněvám se sám na sebe, jak jsem se stal nevěrným své letoře, jak jsem se prohřešil na své povaze, připadám si jako dětina, jako přecitlivělý študentík – a přece je tomu tak. Je mně hrozně teskno.

Dušinko, jel jsem do Prachatic, neznal jsem Tě ještě, a měl jsem Tě již rád, ale jinak rád – tak rád, jak se mají dvě děti rády.

Poznal jsem Tě osobně, s Tebou mluvil, do Tvých očí hleděl, s Tebou ruku v ruce kráčel, Tebe políbil – to už jsem Tě neměl jen rád, to už jsem Tě miloval – –

Jen to mně nešlo z hlavy, jak je to možno, aby člověk za tak kratičký čas byl schopen takové změny, aby za ty dva dny mohla pravá láska vykvést v tak bujný květ.

Dlouho jsem o tom přemýšlel, díval jsem se na vše hodně pessimisticky, dovolával jsem se pomoci chladného rozumu, hledal jsem klidnou rozvahu – a dnes po čtyřech dnech, kdy ten chvilkový zápal (jak jsem myslil) dávno již zmizel, nemohu Tvůj obraz ze srdce vymazat, nemohu na Tebe nemyslit, nemohu již nikdy na Tebe zapomenout – a věřím již, že to byl cit opravdový, a s tímto pevným přesvědčením odjíždím.

Teskno je mně. Celou cestu sedím u okna a naslouchám těm jednotvárným daktylům kolejnicovým – myšlenkami však stále u Tebe, na Libíně, v Prachaticích.

Nedočkavě již prahnu po nějaké zprávičce od Tebe. Kdy se jí dočkám? Tož ještě teď lístek s nějakou obvyklou větou do Březí – a dopis do Kartentasche.

Líbám tě vřele.