7/8 1917

Moje milá Máničko,
byl jsem včera tak zklamán, když jsem ani lístečku od Tebe nedostal, tak rozladěn, zarmoucen a co já vím, že jsem Ti na justament ani psát nechtěl. Ale před spaním zase přišly ty krásné vzpomínky – ale ne, dopis přece psát nebudu, tož jen prostý lístek. Ale mám Tě příliš rád, dlouho jsem nemohl usnout, a když konečně nade mnou bůh spánku křidélkama zatřepetal, snil jsem jen o Tobě.

A zvláštní náhoda! Listuji v novém čísle Muskete z 2. 8. a stojím nad básničkou, jež zrovna z duše mně mluví:

Jede Nacht kommst du zu mir… du trittst in den finsteren Unterstand, kommst mit wiegendem, leichtem Schreiten bis an mein Bett. Und ich fühl deine kosende Hand spielend mir über die Stirne gleiten, aufzitternd sehe ich deiner Augen erglimmenden Brand, trinke des Atems aufpeitschende Nähe ---

/Přicházíš ke mně každou noc… našlapuješ v tmavém zákopu houpavým, lehkým krokem až k mé posteli. Cítím tvojí laskavou ruku, jak hravě hladí mé čelo, vidím tvé oči rozechvělé žhnoucím plamenem, nasávám dechem vytouženou blízkost, přel. J-Lo/

Vidíš, a já teď ještě před dopoledním rapportem píšu dopis, abych vynahradil to, co včerejší umíněností bylo zaviněno. Viď, že se proto na mne nebudeš hněvat?

Jsem nesmírně zvědav, co přinese dnešní pošta. Hodina volá, musím skončit.

Pá, broučku můj!

10h večer!

Puso drahá, tak jsem ten lístek zlíbal – aspoň známka Tvého života. Nedovedeš si představit, jak mně ty dny byly dlouhé. A tož nejprvnější a nejupřímnější pozdrav z Bystré! Jak Ti zaň děkuji! Mezi těmi domky na obrázku hledám Tebe, představuji si Tě, jak odvážně a sebevědomě kráčíš (ale ne teď v noci!) těmi špatně asi dlážděnými ulicemi, jak se odměřeně, chladně, ale energicky představuješ panu doktorovi, jak si prohlížíš laboratoř, jak se zařizuješ doma ve svém kvartýrečku, jak atd. atd. stále Tě vidím, na Tebe myslím – a moje osamělost, můj los, můj osud je tím trapnější. A není vyhlídky, není naděje na brzké shledání, abych Tě mohl obejmout, zlíbat a říci Ti, jak Tě miluji. – Jen ty vzpomínky mně tu zůstaly, vzpomínky sladké a krásné.

V myšlenkách se vynořuje opět Libín, vyhledal jsem mezi korrespondencí Liebscherova stařečka a zahloubán srovnávám ten obrázek se skutečností dne 18/7. Libín – točí se k němu cesta, a já musím sedět ve své dřevěné chaloupce – a Ty tak daleko. Kdy se uvidíme zase?

Líbám Tě vřele

Vláďa