8/8 1917

Drahá Máničko,
vařící dík za dnešní lístek z Jedlové ze 4ho. Divno je mně, že se nezmiňuješ ani o jednom z mých dopisů, což dosud nedošly? A já toužím, žízním po dopisu od Tebe.

Je po práci, po abfertigungu – sedím před boudou u stolu a využívám té krásné chvíle před večeří, abych se mohl oddat znova vzpomínkám a s tímto listem zaslat miliony vřelých pozdravů do Bystré. Jsem tu sám, celý Batallionsstab se rozběhl po lese, do divadla k trainu, na návštěvu k známým – jsou to krásné chvíle sladké samoty pro mne, kdy mě nikdo neruší a já mohu celou duši poslat na špacír do Čech. – Ja, nikdo mě neruší! Nestačím odhánět dotěrné komáry, a slípky a kuřata, které jsem před chvilkou krmil zbytky svého putterbrotu, chtějí se stále se mnou kamarádit. Máme tu totiž celé hospodářství: krávu, kachny, slepice, kuřata, myši, salamandry, blechy a podobné žížaly. Vrchní dozor nad tou havětí má menagemajstr – a tím jsem bohužel já. Funkce velice „příjemná“ – starat se teď v té bídě, kdy nedostaneš téměř nic koupit, o pětatřicet vybíravých pánů. Trochu se to nesrovnává – kancelář s kuchyní! – ale je to vojna – a konečně mám vysokou školu a doktorát!

Pokračuji po čtyřhodinové přestávce. – Společnost ještě sedí venku pod širým nebem, od brigády slyšel jsem hudbu, lahodný, teplý, tichý večer –
sedím zamyšlen nad Tvým lístkem, upřeně hledím na Schauerův hostinec v Schönbrunně a čekám, že Ty vyjdeš ven, že Tě uvidím – ale obraz je nehybný, mrtvý, a Ty asi sedíš doma ve svém pokojíčku. Vzpomínáš též?

Hleď, jak by to bylo krásné, kdybychom za takového příjemného večera mohli spolu sedět na lávce, jak bych Tě zlíbal na rty, oči, ručku – Tebe celou bych láskou snědl (brrr jak hloupý to výraz – ale už je na papíře!) – toho štěstí však mně není dopřáno – a dočkám se ho někdy?

Co dělá malý Anníček doma – je jí též smutno po Tobě, že? Ty jsi holt takový roztomilý klenotek – šťasten ten muž, jenž Tě bude moci nazývat svojí, Jak to říká Bezruč? „Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí, jenž bude Vaším mužem“. Ale Bezruč mluví dále smutným tónem „však na strom zvadlý nepřipínám růže – a  já ji miloval, a ona se mně vydala! – a můj krb vyhas, v srdce lehly stíny – a smutek bez konce jde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dvéře svojí chaty.“ Byl snad šťastnější pěvec od Těšína, věděl, že ho dívka miluje – a já se topím v nejistotě, já dosud nevím, zdali mě Máníček aspoň trošinku má rád.

S nezměrnou nedočkavostí čekám na ten zítřejší – slíbený již dopis. Smím se těšit a mohu se hodně moc těšit?

Dobrou noc andílku!
Líbá Tě na čílko
Tvůj Vláďa