3/8 1917

Drahoušku!
Čtu Tvůj list z Prahy. Těší mě Tvoje řádečky, čtu je několikrát po sobě, zastavuji se nad každou větou, přemýšlím, vzpomínám a zase čtu znova, ale to, co bych chtěl vyčíst z těch řádečků – toho tam není. Mluvíš o přátelství a mě sžírá láska!

Jsem tak nespokojen, neklidný, rozladěn – sedím u stolu, napíšu slovo a zase se patřím z okna – prší, je bouřka – a já měl od nejútlejšího mládí bouřky nesmírně rád! – tož z čeho ta hloupá nálada? Není tím vinen Tvůj dopis – ne, vždyť jej rád čtu – a snad též přispěl – a já sám nevím –

Počkám, až bude po dešti, dám si osedlat koně a pojedu ven. -----

Ja ale déšť nepřestal a prší ještě teď o jedenácté v noci, a možná, že bude pršet do rána. Právě jsem přišel z tarokové partie. Už mám zase ten kšeft na krku. Fhnr. Boháč (ten malíř) byl čtvrtý v té denní partičce – teď odešel k jinému bataillonu, a já ho musím v kartách zastupovat. Doufejme však, že to nebude dlouho trvat, protože se kapitán chystá na Urlaub.

Tož ještě jednou přečítám si Tvůj dopis. „Napíše-li Stařeček, že chce zapomenout –“ To nenapíše nikdy, protože na Máryš svoju zapomenout nemůže a nikdy nezapomene. Vzpomínáš si též na Libín? Moje myšlenky tam denně odlétají, hledají na věži toho černookáčka – a každý den Tě vidím ve své náruči prostovlasou s plaidem spadlým na šíji, s nápadně bledým obličejem – jen ty černé oči hořely a ústa šeptala „Vláďo“, a říkala mně tehdy „Ty“, a nyní se tomu oslovení úplně vyhýbáš – Jsem nesmírně zvědav na zítřejší dopis, snad už bude z Bystré.

Líbám Tě vřele,
Vláďa