18/6 1917

Moje milá Máryš,

myslil jsem, že se dnes už nedostanu k dopisu – a přece. Můj komandant přijel z dovolené, a tož musím zase denně zasedat v tarokové partii. Naštěstí dnes prohrával a partie už o desáté skončila, a já mohu se svou stařenkou trochu pohovořit.

Tož Váš vzácný lísteček ze dne 14/6 došel; mám radost, že zase vidím Vaše řádečky, Váš podpis, ale že chcete k vůli mně obětovat tu nejkrásnější hodinku spánku – to mě bolí. Jakkoliv rád, velmi rád čtu Vaše dopisy, toužím po nich a těším se na ně, nemohu žádat a nežádám od Vás, abyste Vy, holoubku drahý, násilně něžná víčka svých černých očí alarmovala (promiňte tak nezvyklému výrazu – žijeme ve znamení vojny!) –

Tož až se ráno probudíte, vzpomeňte si na stařečka, a až opravdu vstanete, napište mu prostinkou feldpostkartku jen se zvyklým pozdravem a s typickým podpisem roztomilé Manči.

Ale na jedno Vás upozorňuji. Když jsem Vám svého času posílal bezvýznamné – tehdáž! – feldpostky, napsal jsem zřetelně zpáteční adresu k.u.k. Feldpost, Vy jste si však toho nepovšimnula (strašlivé slovo!) a píšete dále ohne „k.u.k.“. U mé adresy je to zvlášť důležité, poněvadž jsme prošpikováni německou armádou a pod německým komandem (z říše) – a ti mají též feldpost a na rozdíl od „D K Feldpost“ jest naše „Ku.K Feldpost". Divím se, že ještě ta pošta tak pravidelně dochází. Tož pro příště nezapomeňte prosím to k u k.

Přikládám dnes dvě pohlednice staršího data. č.1 s třemi zajatými Rusy o Velikonocích 1916. Maje však obavy, že stařečka nepoznáte, protože tehdy v bujarosti své pěstil „plnovous“, označil jsem ho šipkou. Na č. 2 mne už doufám poznáte podle „Bubiho". (Snímek vzat 200 kroků za frontou na podzim 1916 – monument postaven od našeho regimentu. Ta chlouba!)

Tož jsem již na čtvrté stránce, ale zdá se mi, drahoušku, že se budeme loučit. Za chvíli elektrika zhasne – a moje deky už čekají.

Tož dobrou noc!

Vláďa

15/6 1917

Milý Broučku!

Došel lístek ze dne 12/6. Představujete si ten život na frontě příliš v černých barvách. Není to zas tak zlé. A má-li už jít do živého, tož je mně milejší přední linie nežli reserva, která jest určena k napravování prohraných partií a na flikování eventuelních mezer. O mne nemusíte mít obav – mráz kopřivu nespálí. Prodělal jsem již horší věci a vždycky jsem vyšel se zdravou kůží, a když už se na to nemohli bohové dívat a musil jsem též okrvácet na poli slávy, tož jsem setřel krev kapesníkem, zalepil jizvu englišflastrem – a bylo po komedii.

Těší mě velice, že slibujete dvojnásobně vzpomínat, já činím tak rovněž – a co se týče toho návratu brzy a zdráv, doufám v to silně. Vy však buďte veselé mysli, tak jako já jsem – tj. nejlepší lék na každou chorobu.

Jedna německá písnička dobře praví: „a proto, děvče moje, neplač – každá kulka netrefí!“

Právě si vzpomínám, že na mnoho mých otázek se mně od vás nedostává odpovědi. Tož poslechněte, stařenečko, najdete-li ve svém denním programu volnou chvíli, vezměte si dva archy kancelářského papíru a napište mně jednou také dlouhý dopis. Ano? – A kdybyste tak přiložila nějakou fotografii, ale takovou, kde jste sama – učinila byste stařečka šťastným.


Dnes Vám předkládám naše statečné chlapce v koupeli. V pozadí les „Zastawnik“. Za tím lesem hlubokým fronta a na té frontě jedna villa, v té ville malý pokojík, v tom pokojíku sedí u stolu jeden chlapec zamyšlen, a ten vzpomíná často, velmi často na Vás.

Poslyšte, zlatečko, za dva týdny se už loučíte s Prahou, a já dosud nemám Vaší adresy! Či budu nucen potom korespondenci úplně zastavit, nebo dopisovati si se sl. Jandovou?

Tisíce pozdravů Vám!

Vláďa

14/6 1917

Drahá moje stařenečko!

Tož vy tak? Vy pod lupou zkoumáte, studujete – a teprv teď poznáváte nezbedu. No počkejte! Kdybych neznal už každý stín na Vašem obrázku, každý vlas na Vaší hlavě, každý květ na Vaší blůze, Vás celou s těma černýma očima – při sám bůh, že bych z některého periskopu v kaverně vyrval čočku a také zkoumal –


A píšete o vraníku! Vždyť je to koza; jinak ho nepojmenuji. – Měl jsem vraníka, ale toho mně vzali, a od té doby mám už třetího koně – a jak bába se schodů letěla – čím dál tím horšího.

A víte co mně vyvedl? Tož obraťte!


Jel jsem s kapitánem na rekongnoscírung. Přijdeme k řece, prý koně třeba napojit. Vjedeme do vody, koně pijí, můj začne hrabat přední nohou (podobala se mu lázni v tom horku) – spokojeně se do vlažné vody položí – já ovšem s ním. No kdybyste mě byla viděla v tom okamžiku, jak jsem se koupal, nevím, zdali byste mně byla toho vraníka záviděla.

Často jsem na Vás vzpomínal, dokud jsem ještě na „Kapuce“ jezdil, kůň jak jiskra, a pohádka o Břetislavovi a Jitce mně též hlavou proletěla –


V příloze Vám „Kapucu“ posílám – ale prosím, odmyslete si obě hlavy; právě v okamžiku, kdy dobrý muž plotnu osvětlil, kůň i jezdec hlavou pohnuli. Plotnu jsem chtěl zahodit, ale škoda toho krásného koně. A když už jsem Vám tolik nepodařených fotografií poslal, tož posílám i tuto (č.1), přiložte ji k těm, které jsou určeny na smetiště.


Obrázek č. 2 – naše Regimentswerkstätte – chcete-li ladné lakýrky, tož přijeďte, aby vám mohli vzít míru, a já je přivezu osobně v červenci do „Březového háje“ (deutsch: Wällisch Borkem) s náležitou poklonou Vašim spanilým nožkám, předpokládaje ovšem, že nepřijde od Vás „Armeeoberkommandka“, přísný rozkaz, jímž se mi všechny brány na Šumavu zavírají.

Snímek č. 3 – pro Vás asi bez zajímavosti – z dob našeho pobytu ve Starém Boře.


Na čís. 4 z doby, kdy jabloně kvetly, a my už byli na štelluňku (ale není to moje práce!).

Čtu znovu Váš lístek. Proč se chcete dívat s vrchu na stařečka? On touží jen popatřit se vis à vis modrýma do těch černých kukadel, a dobu, kdy mi to bude popřáno, vidí v polovici měsíce července. Smí doufat?

Těším se už na ten zítřejší lístek od roztomilého Broučka, snad přijde dopis – v tom případě napíšu zítra zase čtyři strany, ale dnes už musím k večeři.

Zdraví Vás upřímně

Vláďa

Mám ještě jednu prosbu – tu až zítra!

13/6 1917

Milý Broučku, Váš lístek ze dne 9/6 jest plný omluv. Pro boha, kdo by nedovedl tomu milému stvoření dívčímu odpustit – a tím více já, jenž nemám vlastně co odpouštět. Tož svou dušičku pěkně upokojte – a vězte, že každý lísteček, i kdyby pouze adresu obsahoval, jest mně drahý jako poklad.

Vím dobře a pochopuji úplně, že mnohdy člověk opravdu nemá času napsat dopis, jindy nemá příležitosti, a po třetí nemá nálady. A já vím, že i když nepíšete, že přece denně nějaká vzpomínka Vaše zaletí daleko na východ – prosím, není to domýšlivost, o níž jste svého času psala –, ale cítím to, když Vás na obrázku před sebou vidím a s Vámi v duchu hovořím, na Vás vzpomínám – že se ty vzpomínky na cestě někdy setkávají, podají si pravici a letí potom spolu do Prahy a nazpět do pole, z pole do Prahy a zase nazpět, až se někde nad Lvovem zastaví, rozloučí se a odletí každá mezi ty čtyři stěny svého pokojíčku, kde už spánek oči klíží –

S tím názvem zahradníček to asi nebude štimovat. Můj poměr k našim zahradám jest pouze ten, že velice rád jím ředkvičku, jež tam roste, a dvakrát jsem již i salátu okusil.

Dnes Vám posílám zahrádku I. Bataillonu (1) – my jsme teď dostali novou, kterou jsem ještě nefotografoval, protože jsem příliš pohodlný, a ty plotny, jež jsem ještě ve sladké reservě byl osvětlil, doma vězí v kasetách a trpělivě čekají na vyvolání. Ale do programu jsem ji už též zařadil.

Z květnového pobytu ve Starém Boru posílám ještě obrázek № 2 a 3 (Bataillonskommando a Kaverna). Na obrázku č. 4 jsem ve službě jako adjutant vedle svého komandanta, ale nepoznáte mě, protože je vidět pouze šternu a ruku na čapce. A ke konci obrázek č. 5; podle „Bubiho“-psa poznáte, že to je z druhého bataillonu. Jest to náš dekunk v linii. U toho stolu teď sedím a píšu Vám dnešní psaňátko.

Pošta mi přišla – od Vás ani lístek. Však přijde zítra, viďte?

Hodlám již ukončit, ale našel jsem včera jeden starý lístek z minulého roku. Ten Vám též předkládám. Poznáte stařečka?

Tož mnoho a mnoho pozdravů!

Vláďa – Mírek – Mírko
??
Manča – Máňa – Máryš
??

11/6 1917

Za lístek ze dne 7/6 Vám, zlatý můj Broučku černooký, vřele děkuji.

Tož vy si pořád ještě myslíte, že jsem ten nenapravitelně lenivý stařeček – a já zatím jsem už hodně daleko na dobré cestě k nápravě a doufám silně, že nezbloudím.

Dokud stačí moje zásoba dopisního papíru, která – mimochodem řečeno – se již povážlivě zmenšuje, dotud budu posílat své pozdravy do Prahy v této formě. Brzo však už přijde doba, kdy budu muset psát Vaši adresu na červené feldpostkartky. Věc pro mě dosti nepříjemná, protože to, co píšu, píšu pro Vás, pouze pro Vás jedinou, a ne pro brýle představených, ne pro zvědavé oči jiných a na lístku člověk už musí držet jazyk na uzdě. Viďte?


Promiňte, včera jsem nepsal, nebylo příhodné chvíle, nebylo času. Do pozdní noci jsem byl zaměstnán úředními záležitostmi.

Ale neznamená to, že jsem na Vás nevzpomněl!

Odpoledne jsem si vyletěl z těch úzkých našich ulic do světa. Měl jsem práci u Regimentskomanda, dal jsem si osedlat svého Pegasa – a jazdia! – Příroda hýřící krásou, nádherné počasí, cesta mezi stromy listnatými, mezi velikány jehličnatými, cesta doubravou a mýtinami – tož táhly divné myšlenky hlavou, vzpomínky a tužby – příjemný pocit radosti a štěstí.


Ale na slunci prý jsou skvrny, štěstí nikdy není úplné – a bezohledná přítomnost mně šeptala do ucha, že Lesní panna existuje pouze v básni, na papíře – a Toman že tu jede doubravou úplně sám – a vlahý větřík odnášel moje vzpomínky do vzdálených Čech –

Pouštím se dnes přes míru do básnické snivosti – třeba skončit

Tož dobrou noc, milá Máryš

Vláďa

9/6 1917

Za včerejší Váš dopis a dnešní lístek Vám, vzácná Stařenko, moc a mockrát děkuji. Už jsem v pozdní noci ležel na lůžku a ještě a znova jsem četl Váš dopis a posílal vřelé vzpomínky do Prahy, kdy nad Vaší hlavou se již dávno vznášel bůh Spánku.

Teď už se nedivím, že moje kartka neprozřetelně napsaná, vzbudila v zátiší „Záštity“ takový rozruch; ač nebylo tehdy ještě hodné slečny Stárkovy? – Ale budu teď opatrnější!

A že jste mě z té lenosti vyléčila, jest pravda – Sám sebe ani nepoznávám, ale už je tomu tak! Stařeček často teď po anglicku zmizí z menáže, uchýlí se do svých komnat, vzpomíná a píše těm černým očím krásné Venuše, která se naň tak polopřísně, polonedůvěřivě s obrázku dívá.

Jak jsem již včera psal, jsem už zase na jiném místě, tentokrát v podzemním paláci. Obrázek našeho býváníčka jsem Vám tuším již dříve poslal (Villa „Dürchhalten“ a ten snímek nejasný oválného tvaru) – tož tam teď vězím.


Je to vojna, a opravdu to vypadá tak, jak naši chlapci zpívají: „bo taky los vypadl nam, že dzisiaj tu a jutro tam“. Ale já nikdy nenaříkám a jsem všude spokojen, i v nejhorších časech, kdy jsem vůbec nespal, aneb v promoklých šatech, děravých botách ve vlhkém ovesništi, strouhách a brázdách jsem se jak hrabě k odpočinku položil – a byl z královského spánku nepříjemným hlomozem a příliš hlasitou mluvou ruského kovu vyrušen – i tehdy jsem si jen jadrně jak starý dragoun zahromoval, ale veselé mysli jsem nikdy neztrácel. –


No a teď se mám už skoro jako pensista. Od září 1916 jsem u Bataillonsštábu, a celá má služba se odehrává u stolu. Ovšem jen teď, kdy stojíme na jednom místě; kdyby však najednou přišel rozkaz „vorwärts“ anebo „zürück“, tož by i stařeček musil s mapou a meldeblockem na pleci ven na zdravý, svěží vzduch.

Těšil jsem se již na dovolenou tento měsíc. Bohužel je to konditional nesplnitelný. Tož v Praze už Vás neuvidím! Ale může se stát, že jednoho krásného dne se objevím v březovém městě, pozdravím bohyni svých snů, zahledím se na chvíli do jejích krásných očí, políbím něžnou její ručku – „a hoch odejel se šípem v srdci“ –

Jen jedno prosím: Pošlete mně laskavě Svoji šumavskou adresu, abych Vás mohl v čas o svém příjezdu uvědomit. Ano?

Promiňte mé dotěrnosti, ale byl bych nešťasten, kdyby mně nebylo dopřáno Vás osobně poznat. Výraz „nešťasten“ jest snad příliš silný – zní trochu románově – ale úmysl můj jest nezvratný. Vidět Vás musím, i kdyby stroje padaly, i kdyby –

Zmiňujete se v dopise o fotografování. – Bože, jak dlouho ještě bude válka trvat! Kdyby byl mír, jezdil bych každou sobotu přes celou Moravu do Čech, abych Vás mohl do toho černokněžnického „umění“ zasvětit. A cestovati s Vámi – to už mně zní jak pohádka.

Ke konci přikládám dnes 4 snímky z našeho divadla za frontou. Divadlo v přírodě – a snad lepší než v Šárce. Jak se Vám líbí naši stateční kaprálové v ženském úboru a dámských rolích?

Tož končím pro dnešek, přeji Vám dobré noci (ale Vy už jistě spíte, je 12tá) a těším se, co přinese pošta zítra

Váš Vláďa

5/6 1917

Roztomilému Broučkovi kvituji lístek ze dne 1/6 zasláním několika obrázků, které jsou vyňaty z velké serie, jež ponese název: Pobyt v lese „Starý Bór“ v máji 1917 čili mnoho prósy, málo poesie.

Bohužel mám mnohé z nich ještě pouze na plotně nebo filmu a do kopírování se mně nechce. Tož pro dnešek pouze zlomek této sbírky.


Do prósy náleží dva snímky mého paláce, kde jsem ve společnosti myší strávil téměř všechny májové noci (nedivte se, je to vojna; před rokem bylo ještě hůře – měl jsem za spolunájemníky třípísmenkový hmyz). Na jiném obrázku rovněž prósa v podobě kaverny, a opět na jiném (vypadá sice trochu poeticky – zahrádka v lese –) , ale pro nás měla jen ten význam a cenu, že jsme měli každý večer dobrou ředkvičku. Kdo bude klídit ostatní zeleninu, je otázka – nás služba zavolala na jiné místo, odevzdal jsem „dekuňk" i zahradu kamarádovi od jiného bataillonu. Jedna z těch dvou postav mezi záhony jsem já – hádejte, která –

Jediná poesie v tom životě lesním jste byla Vy – a i tu jsem zvěčnil mezi těmi haličskými stromy a nad naší besídkou (ovšem jen na obrázku, který vám dnes předkládám).

A ten velký obrázek je zase jenom próza.

Tož mnoho pozdravů – a na ten slíbený dopis už zítra čekám.

Zdraví Vás co nejsrdečněji

Vláďa

31/5 1917

PŘEDCHOZÍ DOPIS OD M. Z 27/5 1917

Milá Máryš (v dopise mohu tak psát, že ano?), mám veliký svátek a takovou radost, že bych zlíbal celý svět. Ordonanci si po straně šeptají, co se to stalo, že ten přísný ledový lajtnant je dnes tak růžově naladěn, kamarády u menáže častuji dnes samými vtipy – ale nidko neví, co toho příčinou, nikdo neví, že v náprsní kapse je schován ten talisman – Váš dopis, jejž jsem dnes již nesčíslněkrát přečetl a čtu znova a znova.

Dnes nemohu ani mnoho psáti – samou radostí – zítra se k dopisu vrátím a rozepíšu se více.

Zdraví Vás srdečně

Vláďa

Ten slíbený obrázek podzemní villy přikládám.

29/5 1917

Zlatá stařenečko!

Za lístek z 25ho z plna srdce děkuji. A důkaz, že i já nezapomínám a každodenně se v myšlenkách toulám kolem Vltavy, dovoluji si tímto Vašim spanilým ručkám předložit. Ale prosím Vás snažně, vysvětlete mně laskavě tu větu o mé domýšlivosti. Nepamatuji se, že bych byl někdy na takovou nemoc stonal. Možná, že jste některé mé slovo špatně pochopila, jež jistě nebylo tak myšleno. Jsem časem neprozřetelný ve výběru slov, ale to přičtěte mé živé povaze.

Teď už dva dni úřaduji na novém působišti. A daří se mně dobře. Totiž mně se daří všude dobře, protože si štrapáce, nepohodlí a podobného druhu žížaly neberu tak k srdci. V příloze Vám dnes posílám ukázku našich hlavních ulic a vchod do podzemního paláce. Tam jsem žil po své dovolené a na počátku jara až do 10. máje. Některé obrázky z této villy už máte (partie u karet apod.) Zítra pošlu ještě pohled se shora.

Plzeňský 7. střelecký pluk, Halič, jaro 1917 (il.foto)

A jak vy tam žijete v té Zlaté Praze? Napište mně prosím dlouhý a hodně dlouhý dopis, každé Vaše slovo mě zajímá.

Zdraví Vás srdečně

Vláďa

28/5 1917

Milá Stařenko!

Vezměte si prosím radýrku a ty výčitky v mých předešlých dopisech laskavě vymažte. Myslil jsem opravdu, že jste se rozhněvala a všem vzpomínkám „výhost dala“ – a vy zatím místo lístků posíláte pozdravy po hvězdách! Máte pravdu – doprava ta jest spolehlivější než naší polní poštou, já jsem pouze byl tak nejapný, že jsem jich nedovedl zachytit. Ale nedivte se prosím. Jsme v poslední době schováni v lese pod hustými korunami stromů – a setkání se právě s tou hvězdou, jež svítí i nad naší „záštitou“, jest dosti obtížné. – Dnes však jsem již na jiném místě (také ovšem ještě v lese – ale řídkém), tož se půjdu popatřit, zdali ta Vaše i k nám pronikne. Setkáme-li se, tož táž hvězda bude poselkyní i mého vřelého pozdravu.

Pro jistotu však píšu ještě tento dopis, jenž Vám má tlumočit upřímné díky za vzácný lístek ze dne 24/5. –

Do dlouhého dopisu se dnes pouštět nemohu – nejsem ještě zařízen ve svém novém obydlí, a vedle Vašeho milého lístku se kupí spousta úředního papíru, jenž se žárlivým okem ohlíží po mé tužce.

Přikládám ještě tři lístky, které jsem nezařadil do žádné serie.

Zdraví Vás srdečně a těší se neskonale na ten dopis slíbený

Vláďa