10/8 1917

Byl jsem odpoledne pro peníze, na zpáteční cestě jsem zajel schválně ke trainu pro Tvůj list – pošta však ještě nebyla roztříděna, musel jsem s nepořízenou zpět. –  

Doma jsem kvapem vyřídil úřední věci, abych potom – až přijde pošta – měl volnou chvíli pro sebe a pro Tvůj list, na nějž se již tři dni tolik těším. – Dienststücky pod rukou jen hrály – a já půl hodiny potom ještě čekal s toužebností na ordonance, jenž jistě přinese ten dlouhý dopis. – Konečně už jde, srdce vesele zabušilo --- 

a zase zklamání! Nevím už, jak si to mám vysvětlit. 

Lístek, na němž oznamuješ, že večer napíšeš dopis, byl psán 4/8, na poštu dáván 5/8 – a 8/8 byl již zde; dnes 10/8 a já stále mám čekat – tož ještě plných 24 hodin! 

Máničko, nevíš, jak je mně teskno – 

Líbám Tě mnohokrát 

Vláďa

8/8 1917

Drahá Máničko,
vařící dík za dnešní lístek z Jedlové ze 4ho. Divno je mně, že se nezmiňuješ ani o jednom z mých dopisů, což dosud nedošly? A já toužím, žízním po dopisu od Tebe.

Je po práci, po abfertigungu – sedím před boudou u stolu a využívám té krásné chvíle před večeří, abych se mohl oddat znova vzpomínkám a s tímto listem zaslat miliony vřelých pozdravů do Bystré. Jsem tu sám, celý Batallionsstab se rozběhl po lese, do divadla k trainu, na návštěvu k známým – jsou to krásné chvíle sladké samoty pro mne, kdy mě nikdo neruší a já mohu celou duši poslat na špacír do Čech. – Ja, nikdo mě neruší! Nestačím odhánět dotěrné komáry, a slípky a kuřata, které jsem před chvilkou krmil zbytky svého putterbrotu, chtějí se stále se mnou kamarádit. Máme tu totiž celé hospodářství: krávu, kachny, slepice, kuřata, myši, salamandry, blechy a podobné žížaly. Vrchní dozor nad tou havětí má menagemajstr – a tím jsem bohužel já. Funkce velice „příjemná“ – starat se teď v té bídě, kdy nedostaneš téměř nic koupit, o pětatřicet vybíravých pánů. Trochu se to nesrovnává – kancelář s kuchyní! – ale je to vojna – a konečně mám vysokou školu a doktorát!

Pokračuji po čtyřhodinové přestávce. – Společnost ještě sedí venku pod širým nebem, od brigády slyšel jsem hudbu, lahodný, teplý, tichý večer –
sedím zamyšlen nad Tvým lístkem, upřeně hledím na Schauerův hostinec v Schönbrunně a čekám, že Ty vyjdeš ven, že Tě uvidím – ale obraz je nehybný, mrtvý, a Ty asi sedíš doma ve svém pokojíčku. Vzpomínáš též?

Hleď, jak by to bylo krásné, kdybychom za takového příjemného večera mohli spolu sedět na lávce, jak bych Tě zlíbal na rty, oči, ručku – Tebe celou bych láskou snědl (brrr jak hloupý to výraz – ale už je na papíře!) – toho štěstí však mně není dopřáno – a dočkám se ho někdy?

Co dělá malý Anníček doma – je jí též smutno po Tobě, že? Ty jsi holt takový roztomilý klenotek – šťasten ten muž, jenž Tě bude moci nazývat svojí, Jak to říká Bezruč? „Bez konce, slečno, s oným půjde štěstí, jenž bude Vaším mužem“. Ale Bezruč mluví dále smutným tónem „však na strom zvadlý nepřipínám růže – a  já ji miloval, a ona se mně vydala! – a můj krb vyhas, v srdce lehly stíny – a smutek bez konce jde mojím žitím, když vzpomenu si často, že sladkým krokem kolem mne šla láska, a já přirazil dvéře svojí chaty.“ Byl snad šťastnější pěvec od Těšína, věděl, že ho dívka miluje – a já se topím v nejistotě, já dosud nevím, zdali mě Máníček aspoň trošinku má rád.

S nezměrnou nedočkavostí čekám na ten zítřejší – slíbený již dopis. Smím se těšit a mohu se hodně moc těšit?

Dobrou noc andílku!
Líbá Tě na čílko
Tvůj Vláďa

7/8 1917

Moje milá Máničko,
byl jsem včera tak zklamán, když jsem ani lístečku od Tebe nedostal, tak rozladěn, zarmoucen a co já vím, že jsem Ti na justament ani psát nechtěl. Ale před spaním zase přišly ty krásné vzpomínky – ale ne, dopis přece psát nebudu, tož jen prostý lístek. Ale mám Tě příliš rád, dlouho jsem nemohl usnout, a když konečně nade mnou bůh spánku křidélkama zatřepetal, snil jsem jen o Tobě.

A zvláštní náhoda! Listuji v novém čísle Muskete z 2. 8. a stojím nad básničkou, jež zrovna z duše mně mluví:

Jede Nacht kommst du zu mir… du trittst in den finsteren Unterstand, kommst mit wiegendem, leichtem Schreiten bis an mein Bett. Und ich fühl deine kosende Hand spielend mir über die Stirne gleiten, aufzitternd sehe ich deiner Augen erglimmenden Brand, trinke des Atems aufpeitschende Nähe ---

/Přicházíš ke mně každou noc… našlapuješ v tmavém zákopu houpavým, lehkým krokem až k mé posteli. Cítím tvojí laskavou ruku, jak hravě hladí mé čelo, vidím tvé oči rozechvělé žhnoucím plamenem, nasávám dechem vytouženou blízkost, přel. J-Lo/

Vidíš, a já teď ještě před dopoledním rapportem píšu dopis, abych vynahradil to, co včerejší umíněností bylo zaviněno. Viď, že se proto na mne nebudeš hněvat?

Jsem nesmírně zvědav, co přinese dnešní pošta. Hodina volá, musím skončit.

Pá, broučku můj!

10h večer!

Puso drahá, tak jsem ten lístek zlíbal – aspoň známka Tvého života. Nedovedeš si představit, jak mně ty dny byly dlouhé. A tož nejprvnější a nejupřímnější pozdrav z Bystré! Jak Ti zaň děkuji! Mezi těmi domky na obrázku hledám Tebe, představuji si Tě, jak odvážně a sebevědomě kráčíš (ale ne teď v noci!) těmi špatně asi dlážděnými ulicemi, jak se odměřeně, chladně, ale energicky představuješ panu doktorovi, jak si prohlížíš laboratoř, jak se zařizuješ doma ve svém kvartýrečku, jak atd. atd. stále Tě vidím, na Tebe myslím – a moje osamělost, můj los, můj osud je tím trapnější. A není vyhlídky, není naděje na brzké shledání, abych Tě mohl obejmout, zlíbat a říci Ti, jak Tě miluji. – Jen ty vzpomínky mně tu zůstaly, vzpomínky sladké a krásné.

V myšlenkách se vynořuje opět Libín, vyhledal jsem mezi korrespondencí Liebscherova stařečka a zahloubán srovnávám ten obrázek se skutečností dne 18/7. Libín – točí se k němu cesta, a já musím sedět ve své dřevěné chaloupce – a Ty tak daleko. Kdy se uvidíme zase?

Líbám Tě vřele

Vláďa

5/8 1917

Ty okáči!

Je u nás dnes veselo, nový Komandant, máme hosty, gramofon řve do strhání – a já vykonav svou povinnost jako menagemeister, připraviv totiž dobré jídlo a řízné vínko, scvrkl jsem se do své kanceláře, abych vyňal ze stolu Tvé fotografie, podíval se do těch kouzelných očí a pohovořil s Tebou.

Nedostal jsem dnes zase ani písmenky od Tebe. Ale věřím, že při tom cestování, představování, zařizování a co já vím, jakém –ání, toho času nazbyt nemáš – a nečiním Ti proto výčitek. Pevně se však nadívám (odvozeno od substantiva „naděje“), že zítra už nějaké paňátko přijde. Že ano? Jsem již strašlivě zvědav, jak se máš na tom svém ovém působišti, jak jsi spokojena, zda zdráva atd. atd. Vypiš mně prosím všechno do poslední podrobnosti. Každá sebe nepatrnější episodka mě bude zajímat.

A co malá Anička dělá? Zůstane letos doma? Nepojede již do Prahy? Až jí budeš dnes psát, tož přidej ke konci dopisu malinkaté subskriptum, že ji dávám srdečně pozdravovat, tu veselou roztomilou švagrovou.

Dívám se na Tvoje fotografie – myšlenky táhnou hlavou, nové a nové vzpomínky se vynořují. U jedné se trochu déle zastavuji. Pamatuješ se, když jsme jeli z Libína, byli jsme to již v údolí nedaleko Prachatic – a Tys se tak zčistajasna zeptala, zdali dovedu být energickým. Přemýšlím o tom. Proč jsi se na to tázala? Vypadal jsem tehdy jako ohromná ňuma. Viď? A zase se vrací ten starý lament, proč jsme tak od sebe odloučeni? proč nám není dopřáno, abychom své povahy vzájemně do poslední nitky poznali? – a vinen jest kdo? Ta zatracená válka. Ale až bude mír, až bude po válce – Máničko, já nevím – dám tu prostějovskou reálku přenést do Bystré, jen abych byl blízko Tebe, abych Tě stále viděl, s Tebou mohl chodit, Tebe milovat, Tebe líbat.

Musím skončit a jít se zase podívat, co dělají venku „pod zeleným“ – tož pětiminutovou pusu Ti posílá Vláďa

4/8 1917

Můj drobečku černookatý,
přišel jsem od taroků a zasedám k dopisu. Vím, že to není hezké, ale nemohu si pomoci. Je to služba – však už to bylo dnes naposled. Zítra totiž kapitán odjíždí na dovolenou, tož přestanou i ty povinné partičky. Dostanu na nějaký čas zase nového komandanta., toho mladého, zasnoubeného, jenž býval v zimě často původcem mnohého lístku zaslaného na Tvou adresu.

Takto žijeme dosti vesele. Dnes do ½ 10té jsme měli koncert celé naší rgtskapely. Jsme na starém místě v lese, kde bych už skoro mohl mít své právo domovské. – Práce také mám již méně, klape to.

A co Ty, Broučku? Dnes ani lístečku od Tebe. Jsem nedočkavě zvědav na zítřejší poštu – doufám, že už přijde nějaký řádeček z Bystré.

Od bratra Janka dostávám dnes lístek z 30/7, vzteklým tónem píše, že jsou u nich dovolené zastaveny – tož jeho svatba a má dovolená tím plavou, doufám však, že se neutopí docela.

 Kdy mně pošleš tu Svou novou – tu nejnovější fotografii? Prohlížím všechny tři obrázky, ale jen na jednom je moje Mánička, a ten je tak malinkatý. – Tož smím se těšit, že brzo přijde nový? Je mně mnohem příjemněji v té lesní chatě, když se na mne se stolu dívá drahá moje Máryš. Dosud jsou všechny tři uzavřeny ve stole – a jen ve chvílích, kdy odkládám úřední tvář, abych se oddal sladkým vzpomínkám, presentírují přede mnou a já dlouho, dlouho se dívám do Tvých očí. Krásně se to vzpomíná, ale trapné je pomyšlení na tu vzdálenost místní mezi Bystrou a frontou a ještě trapnější ta nejistota, kde Tě zase uvidím. Ale i ta doba přijde a potom Tě na nádraží tak zlíbám před celým světem, abych vynahradil to, oč jsem byl oloupen.

Tož pa, dušinko! Líbá Tě Tvůj
Stařeček

3/8 1917

Drahoušku!
Čtu Tvůj list z Prahy. Těší mě Tvoje řádečky, čtu je několikrát po sobě, zastavuji se nad každou větou, přemýšlím, vzpomínám a zase čtu znova, ale to, co bych chtěl vyčíst z těch řádečků – toho tam není. Mluvíš o přátelství a mě sžírá láska!

Jsem tak nespokojen, neklidný, rozladěn – sedím u stolu, napíšu slovo a zase se patřím z okna – prší, je bouřka – a já měl od nejútlejšího mládí bouřky nesmírně rád! – tož z čeho ta hloupá nálada? Není tím vinen Tvůj dopis – ne, vždyť jej rád čtu – a snad též přispěl – a já sám nevím –

Počkám, až bude po dešti, dám si osedlat koně a pojedu ven. -----

Ja ale déšť nepřestal a prší ještě teď o jedenácté v noci, a možná, že bude pršet do rána. Právě jsem přišel z tarokové partie. Už mám zase ten kšeft na krku. Fhnr. Boháč (ten malíř) byl čtvrtý v té denní partičce – teď odešel k jinému bataillonu, a já ho musím v kartách zastupovat. Doufejme však, že to nebude dlouho trvat, protože se kapitán chystá na Urlaub.

Tož ještě jednou přečítám si Tvůj dopis. „Napíše-li Stařeček, že chce zapomenout –“ To nenapíše nikdy, protože na Máryš svoju zapomenout nemůže a nikdy nezapomene. Vzpomínáš si též na Libín? Moje myšlenky tam denně odlétají, hledají na věži toho černookáčka – a každý den Tě vidím ve své náruči prostovlasou s plaidem spadlým na šíji, s nápadně bledým obličejem – jen ty černé oči hořely a ústa šeptala „Vláďo“, a říkala mně tehdy „Ty“, a nyní se tomu oslovení úplně vyhýbáš – Jsem nesmírně zvědav na zítřejší dopis, snad už bude z Bystré.

Líbám Tě vřele,
Vláďa

2/8 1917

Moje drahé kotě,

tak stále na Tebe myslím, kde asi jsi, jak se Ti daří, zda zdráva, spokojena. - Dnes jsem dostal dva lístky – jeden ještě z Bř., druhý z Budějovic. - V Praze jsi jistě mluvila se stařenkou Přib., vyptávala se Tě na to, na ono – a Tys vše prozradila, viď? Dovídám se z domova, že i Zdeněk Přib. je na dovolené. No ten asi koukal, když se dověděl, že se Vláďa na stará kolena zamiloval. Ale Ty – Ty – Ty – Ty sama jsi tím vinna – a já Tě mám za to tak rád, že bych Tě líbal do nekonečna. Vždycky jsem si myslíval, že všechny city ve mně vymřely, že není pod sluncem dívky, která by dovedla otřást zkamenělým srdcem – až jedna malá jeptiška z okolí Helfenburka s černými kukadly vdechla do toho kamene život, učinila stařečka šťastným. Ale štěstí nemůže být nikdy úplné. Dvě věty Tvoje se mně zaryly do paměti a nesčíselněkrát už přede mnou defilovaly a vždycky ve chvíli, kdy sedím u stolu sám s hlavou podepřenou v dlani, kdy vzpomínám, přemýšlím, hledím do budoucna.

Máryš, pamatuješ, žes mně řekla „Ty zapomeneš dřív nežli já“ čili, že jednou zapomeneš –

A druhá věta „mohu si vzít za muže jen toho, koho opravdu miluji“ – a já nemám ani atomu jistoty, že mě máš ráda --------- a tak při všem tom štěstí jsem nešťasten.

Ale už jsem zase v tom pitomém rozumování.

Pěknou pusu a dobrou noc, Broučku!

Vláďa

1/8 1917

Tož se vracím k včerejšímu dopisu, jenž nese to židovské datum samých sedmiček. Ty v tom vidíš osud? Židi mají všude štěstí – může to být i štěstí pro nás. A první krok k tomu štěstí jsem již překročil, blahořečním Mojžíšovi, že to pěkné numero zavedl. (Kdo to zavedl, vlastně nevím, ale dejme tomu, že to byl nějaký vousatý starozákonník.)

Na tu Jankovu svatbu se těším – no ještě víc než Ty! A on cholera domů nejede, nepíše, je už asi také v tom pásmu pohybu, Máňa (posílám Ti ji jako přílohu – ta s tou černou kravatou) doma vzdychá, a já skoro také už své naděje na brzký Absentierung pohřbívám. Vlna offensivy se roztahuje na sever i na jih – a moje Mánička chuderka malá černooká a tak hodná a milá bude šlapat to špatné dláždění v Bystřičkách.

Na ten slíbený dopis, ten dlouhý dopis, se již nesmírně těším a budu ho již po zítřku očekávat s toužebností a otevřenou náručí. Ale když je to tak hloupé, že ta pošta tak dlouho je na cestě! Ty jsi dnes už na místě, na svém působišti – a já musím ještě několik dní čekat, než budu moci číst to, co dnes píšeš. (Mám totiž takové tušení, že asi v této chvíli také píšeš – je 10h večer. Mýlím se?)

A co náš milý Aníček? Zůstane teď sám doma? Nepojede do Prahy? Ten lístek, co jste mně poslaly (ze 26ho) ten byl povedený. Však jsem se také chytil za nos. Jsi tím ostatně sama vinna. Myslím stále jen na tebe a na Aniččin svátek jsem zapomněl. Doufám však, že mě pro tentokrát bude odpuštěno; příští rok už nezapomenu.

Vy pomýšlíte na zařízení – a Ty mě, Broučku, chceš nechat na vojně? Když je Andulinka tak nesmělá, tož jí řekni, že já tomu šohajovi sám napíšu a budu ho pasovat na svého rytířského švagra. O ubíhání času už vůbec nemluvím a ten „zub“ času jsem proklel až do desátého kolena. Ach, kdyby už byl konec té vojny, jak bych za tebou jezdil, jak bych jen s tebou stále chodil – ale ne, nejezdil bych za Tebou, ke mně domů bych si tě přivedl – hleď, 9 let jsem chodil světem s prázdnou duší, bez ideálů, tak s lehkou myslí, bez starostí, žil ze dne na den, na budoucnost jsem nidky nepomyslil – a teď v hlavě plno plánů, v myšlenkách svoji bohyni, královnu, svoje AOK, v srdci lásku – po devíti letech!

O ty povidla v Březinkovicích se nestarej, ať si s tím lidé namažou huby. Jsi přece rozumná děva, kterou takové malichernosti nemohou rozčilovat. A komu jsi zodpovědna za své chování? Já tu zodpovědnost za Tebe rád převezmu a zlíbám Tě za to milionkrát.

Abgefertigt um 11h nachm. Dobrou noc! A – pusu!

Vláďa

/3 Blg/

31/7 1917

o 2h. odp.

Jak jsem již včera psal, jsme opět v reservě – a na starém známém místě. Práce mám mnoho. Kupa nevyřízených věcí – a teď to stěhování do toho. Už jsem dnes také sakroval, což bývá u mne velmi zřídka, ale – tak jsme se kdysi učívali – má člověk také žluč, tož se nediv. – Teď však už je zase dobře. Sedím u privátního stolku, u svého oltáře, kde uschovány jsou Tvoje dopisy, fotografie, lístky a vzpomínám na Tebe, drahoušku, že jsi už na cestě anebo už na místě, a posílám Ti ještě než odjedu (musím k Rgtskmndu), vřelou vzpomínku a vítám Tě na naší vysočině Českomoravské.

5h. odpoledne!

Máničko drahá, pěknou pusu za to! Měl jsem již jakési tušení, že dnes přijde dopis, koně jsem jak náleží prohnal a sám ještě celý spocený čtu několikrát Tvůj dopisáček. Děkuji Ti, zlato moje, z celého srdce a líbám tu krásnou ručinku, která to psala – trochu zdrženlivě a chladně, stále ještě bez přímého oslovení, ale dovedu pochopit tu strojenou chladnost (mám pravdu?), jež byla vyvolána mým hloupým rozumováním. Doufám však pevně a těším se, že z Bystré přijde hřejivější psaníčko. K dopisu se ještě vrátím. Mám teď výplatu, promiň. A ještě pusu –tak.

Město Bystré u Poličky v r. 1908

¾  na 10 h. večer!

Broučínku drahý, musím dnes dopis uzavřít. Budu dnes dlouho sedět u úředních aktů.
Líbá Tě Vláďa

29/7 1917

(odesláno na dvou listech v neděli 29. července 1917)

27/7 1917

Za lístek s tím hustým dusivým vzduchem královský dík. Mluvíš jako Pythie. Což se i na Šumavě těžko dýchá? A co mám říkat já? Já už vůbec nedýchám. Kdybys věděla, Máňo, co zde na mne čekalo roboty, politovala bys mě. Ještě dnes – mám již tři dni těžké práce za sebou – a ještě nejsem úplně zapracován. Panský dobře vykrmený vůl by před tím musil padnout. Ve dne v noci stále ta hrozná obluda spousty potištěného a popsaného papíru přede mnou, ale narovnám shrbená záda, protáhnu ztrnulé údy, zapálím si papirosu, projdu se po světnici, pošlu na chvíli myšlenky na zotavenou na Šumavu navštívit malého diblíka černookého – a zase s novou chutí do lejster. Věř, nebýt těch krásných vzpomínek – nevím, zdali bych našel v sobě tolik chuti k práci jako teď.
Takto bydlím zase v té podzemní ville, jejíž půdorys jsem Ti kdysi v dopise zaslal. Tož přijď sem někdy Stařečka navštívit. Ale musila bys si pospíšit, poněvadž tu asi už dlouho nezůstaneme.
Čtu znova Tvůj včerejší list a znova se pozastavuji nad tím odměřeným tónem – ani jedinkrát neoslovíš direktně tím sladkým Ty, mluvíš jen ve třetí osobě – a pamatuješ, jak jsi se čertila, když jsem Tě já oslovoval slečno? Máničko, viď, že už nebudeš zpívat takovou cizí melodii? A když se nepolepšíš – budu trucovat!
Kdybych jen věděl, co jsem tam všechno napsal v tom prožluklém dopejsku ze Stříteře. Ale nediv se, byla-li tam nějaká příliš silná věta, byl to pochod myšlenek různých, divných a jinačích, jež se všechny svíjely pod ostrým filosofickým nožíkem.
Ja, za tu gratulaci k svátku srdečně děkuji pěknou pac a pusu posílám.
Měl-li bych dnes ještě psát dále, musil bych už napsat nové datum. Elektrika zhasla a s tou troškou petroleje musím šetřit. To datum však přece ještě napíšu!

28/7 1917

Tož dobrou noc, Andílku! Ale Ty už jistě spíš – tož jemně a lehce na čílko Tě políbím.

Ty zlá!
Čekal jsem dnes určitě dopis, a musím kvitovat zase jenom lístek. Upřímně řečeno: I ta nejmenší vzpomínka, i kdyby to byl pouze lístek s jediným slovem, mě těší – ale člověk je sobec, a já s větší radostí přijímám dopis než ty tři malinkaté řádečky na pohlednici.

29/7 1917

Přišel jsem teď od večeře. Panstvo se tam pomalu strojí na taroky – a já vymluviv se, že mám nutné Dienststücky ještě vyřídit, odešel jsem, abych mohl nerušeně poslat myšlenky na Šumavanku za Tebou. Je to dne již pátý večer na frontě – a stále tak teskno, nemohu zvyknout. A k tomu ještě dnes prší – Snad i ten déšť přispívá k té náladě tak zvláštní, divné, roztoužené a co já vím –
Vzpomínám a ty dva krásné dny na Šumavě. Vidím Tě tak roztomilou při setkání na nádraží, veselou na první procházce – též to bylo za deště -, Liebscherova stařečka vidím klečet na serpentině k Libínu, vzpomínám na ekvipáž černé cikánečky, slyším rozhněvaného faráře v horské vesnici, nezapomínám na červenobílé a modrobílé značky, vidím i ten kámen, svatopetrský klíč, rozhlednu libínskou, hlavou táhne Havlasův Helfenburk, román jeptišky Amaty – ne, jsem příliš sentimentální dnes! A to se na muže přece nesluší – viď?
Ale když já Tě mám tak rád – a Ty tak daleko – a doba, kdy se opět uvidíme, skoro v nekonečnu – tož co mně zbývá? Jen ty vzpomínky –
Tvou korespondenci mám před sebou na stole rozloženu, všechny tři fotografie stále prohlížím – bohužel je to všechno jen náhražka – Ty sama tam v dáli.
Proč už není po válce? Jak by to bylo krásné, kdybych byl doma nebo v Prostějově a mohl kdykoliv sednout do vlaku a přijet za Tebou, políbit Tvoji ručku, rty – promluvit s Tebou, slyšet Tvůj hlas, vidět Tebe, Máňo má! Jsi má? –

(na novém listě zelenkavé barvy - dalších osm dopisů je na stejném papíře)

Tak toužebně jsem dnes čekal, že přijde dopis, a nepřišel ani lísteček. Máničko, proč? Či chceš opravdu zapomenout?
Kdybys věděla, že celý den se jen na tu chvíli těším, kdy přijde pošta, jistě bys aspoň lísteček denně napsala.
Včera jsem napsal Ty zlá! Dnes píšu Ty dvojnásobně zlá!
A zrovna dnes, kdy chci ta denní říkáníčka uzavřít a na novou adressu poslat!
No počkej!
Ale abys poznala mé dobré srdce, tož pro dnešek Ti ještě odpouštím a posílám tisíc pravých neválečných.
Tvůj Vláďa

26/7 1917

(psáno na jednom listě)

24/7 1917

O desáté hodině večer dorazil jsem k bataillonu – první slovo bylo: kde pošta pro mne! A tvář se vyjasnila, únavu jsem necítil, opásán ještě nezbytným leibriemenem, ozbrojen revolverem, s feldkappou na hlavě vrhl jsem se jako lev na dopis z Březí.

Máňo drahá, jak Ti za ten list děkuji! Četl jsem jej několikrát a čtu zase a zase. Spadl mně kámen ze srdce. Drahoušku, budu zas klidným, budu zas vesel, jen když mám naději, že mě máš aspoň trochu ráda. A ty chceš slib přátelství?
Tož zítra o tom napíšu.

Buď zdráva!

Líbá Tě Vláďa

25/7 1917

Dnes došel lístek z 20ho. Těšíš se na odpověď upřímnou. Máš ji již v předchozích dopisech – vypsal jsem vlastně celý ten duševní proces, jenž se ve mně odehrával od návštěvy na Šumavě až do obdržení Tvého včerejšího dopisu, pokud ovšem se chorá lebka v tom rozrušení dovedla vyjádřit. Výsledek toho zápasu chladného a lhostejného mužství spojeného se sobectvím a nepoddajností se vznětlivým a citovým druhým „já“ jest ten, že svou drahou Máničku miluji, že to přátelství, které ode mne žádá, musím odříci a nabídnout jí za to čistou lásku.

Psal jsem Ti včera, dušinko, že budu zase vesel – měl jsem radost z Tvého dopisu, zase jsem s Tebou v duchu kráčel tou lesní pěšinkou, šumavské obrazy jako v kinematografu probíhaly myšlenkami, byl jsem šťasten – ale abych byl tak vesel, tak rozpustile vesel, jak jsem dříve býval, to už asi nebudu. Tys tak daleko a naděje, že Tě brzo uvidím, že Tě sevřu ve svou náruč, že zlíbám Tvé sladké rtíky – naděje to jest tak malá, a já musím tu sedět jako zakletý princ ve svém paláci – a těším se pouze těmi vzpomínkami – a jak krásné jsou ty vzpomínky tak příšerná jest přítomnost.

Vláďa

26/7 1917

Překvapuje mě dnešní chladnost Tvého dopisu. Vím dobře, že jsem psal v každém listě něco jiného. Byl to právě ten boj mezi sentimentalitou a mužskou hrdostí – jeví se v tom kus mé povahy: být lhostejným a chladným, nepoddat se vášni. Tož nad tím prvním vznětem jsem zvítězil – a začal jsem znova a již klidně rozumovat, a vidíš, došel jsem k témuž bodu, k témuž poznání, že Tě mám rád, šíleně rád, že Tě miluji. –

Tak toužím po shledání, abych se mohl dlouze zahledět do Tvých očí a ústně Ti říci, jak Tě mám rád.

Upřímně Tě zdravím a líbám

23/7 1917

Přerov 23/7

Máničko moje!

Nedovedu pochopit tu změnu. Jezdíval jsem xkrát z domova do světa, počtvrté jedu již na frontu, ale nikdy jsem neodcházel tak duševně rozladěn, nikdy jsem nejel s takovou tíhou v duši jako tentokráte.

Hněvám se sám na sebe, jak jsem se stal nevěrným své letoře, jak jsem se prohřešil na své povaze, připadám si jako dětina, jako přecitlivělý študentík – a přece je tomu tak. Je mně hrozně teskno.

Dušinko, jel jsem do Prachatic, neznal jsem Tě ještě, a měl jsem Tě již rád, ale jinak rád – tak rád, jak se mají dvě děti rády.

Poznal jsem Tě osobně, s Tebou mluvil, do Tvých očí hleděl, s Tebou ruku v ruce kráčel, Tebe políbil – to už jsem Tě neměl jen rád, to už jsem Tě miloval – –

Jen to mně nešlo z hlavy, jak je to možno, aby člověk za tak kratičký čas byl schopen takové změny, aby za ty dva dny mohla pravá láska vykvést v tak bujný květ.

Dlouho jsem o tom přemýšlel, díval jsem se na vše hodně pessimisticky, dovolával jsem se pomoci chladného rozumu, hledal jsem klidnou rozvahu – a dnes po čtyřech dnech, kdy ten chvilkový zápal (jak jsem myslil) dávno již zmizel, nemohu Tvůj obraz ze srdce vymazat, nemohu na Tebe nemyslit, nemohu již nikdy na Tebe zapomenout – a věřím již, že to byl cit opravdový, a s tímto pevným přesvědčením odjíždím.

Teskno je mně. Celou cestu sedím u okna a naslouchám těm jednotvárným daktylům kolejnicovým – myšlenkami však stále u Tebe, na Libíně, v Prachaticích.

Nedočkavě již prahnu po nějaké zprávičce od Tebe. Kdy se jí dočkám? Tož ještě teď lístek s nějakou obvyklou větou do Březí – a dopis do Kartentasche.

Líbám tě vřele.

19/7 1917 /2/

Veselí 19./7. 17
o 1h odp.

Broučku, co to je, že já pořád na Tebe musím myslet? Celou cestou z Budějovic jsem stál u okna a oči marně hledaly Prachatice, marně se snažily mezi těmi kopečky nalézt Libín – a tož jsem viděl Šumavu jen v celku, tu krásnou Šumavu. Teď zmizela i ta a já stále vidím Tebe.

Peskuji se v duchu, volám svou dřívější povahu chladnou, flegmatickou – ne, Máňo, já nedovedu zapomenout!

Neměl jsem jezdit za Tebou. Ten krásný poměr dvou hravých dětí mohl trvat dále, já bych byl býval spokojený, a takhle mne jen trápení čeká.

Máničko, piš mně brzo. Ta nejistota je hrozná.

Líbám Tě na Tvoje něžné rtíky

19/7 1917 /1/

Budějovice 19./7. 1917
v 7h ráno

Ty ještě líbezně spíš, andílku, a já s hlodavou nespokojeností, palčivou nejistotou v duši koukám nevyspalýma očima kavárenskými okny do nekonečna, do neurčita – a myšlenkami jsem u Tebe.

Nevím, co to je se mnou. Už ve vlaku a i teď stále mně křepčí v hlavě hloupá věta jedné německé písničky – Gestern noch auf stolzen Rossen, heute in die Brust geschossen ---


Bylo to příliš mnoho dojmů a s takovým šíleným kvapíkovým tempem přišly za sebou, že nejsem ještě teď v stavu klidně, kriticky a rozumově se na všechno dívat.

To vážné, co jsem Ti včera chtěl říci, mělo býti to, že se chci s Tebou blíže seznámit, protožes byla tak milá ve svých dopisech, žes mě připadala jako roztomilá sestra, jako nevinné dítě – ale Tvá přítomnost, Ty celá, celičká, Ty, Tys mě připravila o slova, o klid – a já Tě mám rád.

A může být taková láska? Ne to není láska, je to poblouznění, šílenost z mé strany –

Máničko, prosím Tě, bylo to upřímné, když jsi mi řekla „můj Vláďo“? Viď, že ne! Bylo to jen okamžité citové spojení.

Dítě vezmi rozum na pomoc, přemýšlej dobře o tom a napiš mně pravdu. Ano?

Teď to ještě snesu a snažil bych se na Libín zapomenout. Protože by to bylo pro mne mnohem bolestnější.

Vždyť já vím, že Ty mě nemůžeš mít opravdově ráda. Ta jizva první Tvé lásky – mluvilas tak sama – ta přece není úplně zacelena, a bylo by to nehezké, kdybys Své svědomí chtěla přelhat, a krutě by se to mstilo v budoucnosti na Tobě i na mně.

Dobře si to rozmysli! A dojdeš-li k přesvědčení, že mě můžeš, máš a budeš mít ráda, buď ujištěna mou láskou nejupřímnější.

Co asi teď děláš Ty? Nemohu se ubránit vzpomínkám, stále tě vidím před sebou. Otevřelas už Svá černá kukadelka? Jistě jsou vyspalejší než moje. Vůbec jsem nespal. O třetí hodině jsem odešel z hotelu a bloudil po Prachaticích, šlapal to kostrbaté dláždění, už to i ponocnému bylo divným a špehoval mě jako nějakého mezinárodního lupiče – a těžko jsem se loučil.

Buď zdráva, Máňo!

13/7 1917

Milý Broučku,

nepřestávám žasnout, jak ten čas letí – a pláču už nad svou dovolenou jako kterýsi prorok nad Jeruzalémem. Jediný světlý bod mám ještě před sebou – ten výlet na Šumavu a Vy. Dnes doufám máte už mé dopisy, kde udávám dobu svého příjezdu. Pro jistotu však píšu ještě jednou: v úterý o 3.42h. odpoledne objevím se na prachatickém perroně – ale jsem zvědav na to setkání! Byla by to legrace, kdybych tak oslovil místo Vás jinou dámu. Tož kdyby se přece ten omyl měl stát – o čemž však pochybuji – napíšu Vám, jak budu vypadat: černou čepici, vyjevený obličej jak August z cirku, feldgrau-bluzu, černé kalhoty, černé střevíce – a v ruce šavli.

A to ostatní Vám povím ústně.

Těším se již nesmírně –

Váš Mírek

10/7 1917

Moje zlatá Stařenečko!

Jsa pln obav, že snad dopis můj z 8/7 nedošel, posílám tento druhý.

Tož v úterý 17/7 o 3.42h odpoledne mě železniční správa v Prachaticích vyklopí z toho šifonéru. Psal jsem před nějakým časem, že přijedu jako vandrák v civilu – ale to bylo jen proto, že jsem chtěl jít i do Vlašinovic a bál jsem se toho povyku ve Vašem hnízdečku, kdyby se tam z čista jasna objevil voják, o kterém nikdo neví, odkud přišel a proč se tu potuluje.

Ale teď, když s Vaší laskavostí mně bylo dovoleno přijet do Prach. – za což Vám líbám spanilou ručinku – přijedu v uniformě – jednak proto, že se pohodlněji cestuje, a jednak z toho důvodu, že v tom případě, kdybych snad já v tom zástupu čekajících Vás Broučku nepoznal (což doufám, že se nestane), jest tu ještě druhá možnost, že mě snad vy podle fotografie v uniformě stařečka dříve poznáte než v občanském fráčku.

No a to ostatní Vám povím ústně.

Těším se již jak malé děcko na cumel –
a zdravím Vás srdečně

Váš Vláďa

8/7 1917

Roztomilá Stařenečko!

Odpovídám na Váš dopis ze dne 5/7. Tož po dlouhém hledání v jízdních řádech, kombinování a variování – přijedu do Prachatic v úterý 17/7 odpoledne o 3´42h.

Na dopis jako takový odpovím později – píšu teď tak nahonem, aby to ještě dnešní pošta vzala s sebou.

Mnoho a mnoho pozdravení

Vláďa

2/7 1917

V Brně 2/7 17.

Můj Baculíčku,

Jsem již zase v Evropě a mám-li to blíže „geograficky“ znázornit – tož v Brněnské Slavii v I. poschodí pokoj č. 45.


Unaven 32ti hodinovou cestou přerušuji jízdu, abych hříšnému svému tělu popřál trochu odpočinku.


Ale nemohu ulehnout do lákajících podušek, abych Vám dříve neposlal své vřelé vzpomínky.

Dobrou noc, andílku.

Zítra píšu již z domova!

Vláďa

28/6 1917

Milá Stařenečko!
Tož s napjetím jste očekávala každý list, aby přání zřejmě nebylo pronešeno – a Mírka napsal přece.

Můj drahý Baculíčku – nad tím jsem Janek! Nedovedu se již upamatovat, jaká přání jsem si dovolil pronést ve svých čmáranicích – a Vy, chytrá dámo, píšete tak záhadně jako delfská Pýthie. Ale ať už to bylo co bylo – nikdy Vás stařeček neměl za nevtipnou! Tož prosím ta věta ve Vašem psaňátku se úředně škrtne.

Že Vláďa se chystá na Šumavu, to už jsem věděl dávno. Ale věren Vašemu dopisu a nechtěje zklamati Vaší důvěry, s jakou se ke stařečkovi obracíte, pokusil jsem se způsobem dosti resolutním vyhnat mu ty vrtochy z hlavy, pekelnými barvami jsem mu maloval to všeobecné vzrušení, které by povstalo jeho návštěvou v těch Vlachovicích, pokud má slova stačila, vynasnažil jsem se postaviti mu před oči ten jed nepříznivých špičatých jazyků lidských dnešní bláznivé doby – no a konec koncův si přece dal říci, ale jen proto, že má tu roztomilou Máničku tak rád; vymiňuje si pouze, že přijede neočekávaně a inkognito na Šumavu, aby aspoň na svá vlastní kukadla viděl ta místa, kde žije a kudy chodí šumná děva Máryš.


Jiný na jeho místě by si jistě dovolil nevinný žertík, že by totiž z Vlachovic poslal pohlední lístek Stařence do Březovic.

A tož něco jiného. Vy si mě, holoubku, představujete příliš velkého – lépe řečeno vysokého (protože k velikosti patří i velikost duševní – a o té si dovoluji u sebe vážně pochybovat) – ale ve skutečnosti to s tou vysokostí mojí není tak zlé. A na justament Vám nepovím, kolik měřím. Chcete-li to vědět, tož se postarejte o to, aby naše setkání o této mojí červencové dovolené bylo přece umožněno – a potom uvidíte stařečka „vlastnoočně“.

Vaše eventuelní návrhy očekávám s toužebností.

Za baculatou Vaši fotografii vařící díky – mám je teď obě před sebou a těším se už teď, že dostanu i třetí slíbenou do Stříteře.

I za Liebscherův lístek „Vašeho Libína“ královské díky. Ale myslím si, že já – třeba Stařeček – bych nezůstal tak unaveně klečet u kamene, ale na perutích bych se vznášel tou serpentinou nahoru, zvlášť kdybych věděl, že s Vámi se tam setkám.

Elektrika už zase shasla – a já při matném světle erární svíčky mnoho pozdravů posílám s tímto listem na Šumavu.

Vláďa

23/6 1917

Drahý Broučku,

dnes mimořádně se pouštím do dopisu již odpoledne. Jsem z celého štábu sám doma, spát nemohu, protože každou chvíli přicházejí ordonanci s meldunky a dienststücky, - ale nejsem, jak si asi myslíte, proto ve špatné náladě.

Tož naši páni se dnes vypravili do divadla. Vystupuje tu pohostinsky v našem „Zitatheater“ společnost intimního divadla vídeňského. Hraje se v lese, v přírodě (obrázek přiložen) asi dva kilometry za frontou.

No a já sedím pod podloubím naší chaloupky a přemýšlím právě, jak Vám mám ten půdorys znázornit. Stavitelem nejsem, techniku jsem vídával na Karlově náměstí vždycky od zdaleka – ale nouze naučila Dalibora housti, vojna naučila Tománka rýsovat.


To všechno jest 4 metry pod zemí, střecha je po egyptském způsobu atd. atd.

Hurá – pošta je tu! Od Vás dopis – no to musíte teď chvíli počkat!!

Chtěl jsem „einschaltovat“ malou pausu, a píšu až po večeři! Váš vzácný milý drahý dopis jsem četl xkrát, v tom přišlo panstvo z divadla, byl konec, potom čas k večeři – a teď mě ještě lákají do karet, teď kdy v hlavě všechno víří, srdce poskakuje jak tancující derviš a oči září radostí jak jubileum. Pro nic nemám smyslu – jen se patřím na baculatou stařenečku, na černou Venuši mezi palmami, na Vás, Broučku –

Ale musím si ještě jednou přečíst Vaše drahé psaňátko. Pausa - -

Milý okáči, dnes nepíšu dále – mám příliš velkou radost, a bojím se, že bych napsal v zápalu nějaký nesmysl (ono se jich sice v každém mém dopise hemží celé stádo, ale dnes by se mohl mezi řádky objevit nějaký kardinální!).

Tož Vás upřímně zdravím, za miloučký dopis co nejvřeleji děkuji – ale zítra přijdu na Vaše řádečky s pitevním nožíkem!
Těšte se!

Vláďa

NB. Ještě jsem vyšťáral mezi lístky jednu fotografii, ne příliš zdařilou, ale dosti zajímavou. Jest to naše vyhlídka z první linie: voda, bahno, dráty, a pod kopcem (ty bílé čáry) Moskal.

Mám tisíc chutí pustit se ještě teď do rozboru Vašeho dopisu, ale k tomu třeba klidu a rozvahy – dnes nejsem s to!

Mějte se královsky! – Budu dnes dlouho vzpomínat a ještě několikrát Váš dopis číst.

Zdravím Vás upřímně a líbám Vaši pravou ručku na konečky něžných prstíků.

22/6 1917

Vy šibale, myslíte, když si dáte adressu od jiného napsat, že nepoznám, od koho ten papír jest? Tož, holoubku, tisíceré díky zaň Vám! Však jsem již flikoval různými lístky, dnes píšu na posledním svém papíře a na zítřek jsem měl připravený meldblock.

Ja, ale teď musíte obratem poslat svou šumavskou adressu, sic nevím, komu bych každodenně psal – snad ze zvyku do Záštity – možná i slečně J., Vaší drahé přítelkyni.

Já tu žiji pořád stejně, celé dni z chalupy nevylezu, jen každých deset dní se svým šemíkem k Regimentskommandu pro peníze, jinak jen tehdy, je-li něco zvlášť důležitého. Tož sedím jako v zakletém zámku s velkou ropuchou na srdci – tj. očekávání, jak bude moje žádost o dovolenou vyřízena. Světlé okamžiky a sladké chvíle jsou jen ty, kdy sedím sám u stolu – zadívám se na Vaši fotografii a pustím myšlenky na špacír do Prahy.

Jinak život jednotvárný, smutný, bez barev, život bez života.

Dnes přijel jeden Oberleutnant, který zná hrát taroky. Tož budu vysvobozen z toho denního zasedání k hráčskému stolu a budu moci již o osmé hodině pohovořit se svým milým broučkem – a ne jako dosud, vždy až k půlnoci. Tož abyste také něco věděla o mé „životosprávě“ – (brrr – jak hrozné to slovo!)

Ráno vstávám o 7. hodině, probudí mě můj Józek se šálkem kávy, kterou vypiji ještě v lůžku. (Musím dodat, že se šálkem bílé kávy; máme tu svou krávu – nesmějte se, i její fotografii posílám!)


– A tu už začnou chodit ordonanci ode všech kompanií s Frührapportem – začíná robota. Sedím nepřetržitě u stolu (– u druhého sedí písař, mám už nového, jednoho žida, má Handelsakademii – ale příliš se mně nezamlouvá) – tož sedím do hodiny jedenácté. Potom jdu referovat kapitánovi, co jest nového a nesu celou náruč dienststücků do podpisu. V ½ 12té jest Rapport, trvá obyčejně do dvanácté, někdy i přes dvanáct. Do 1hod. sedíme u společného obědu; a sotva dopiju černou kávu, už na mě čeká Situationsmeldung. O druhé hodině to expeduji k regimentskommandu – a položím se na dvě hodiny k odpolednímu spánku. O 4té hodině donese můj puclík kávu – a začíná znova práce: vyřizování došlých úředností, Befehlsausgabe, v 6 hodin znovu Situace, (v tu dobu přichází pošta – a tu jest první čtení Vašich dopisů, které bohužel velmi zřídka teď docházejí). O sedmé hodině jest večeře, o osmé taroková partie, která končí o desáté; do jedenácté ještě úřední věci – a potom teprve otevřu svou klenotnici s dopisy a píšu Vám. Potom přijdou na řadu drazí rodiče, a nejsem-li příliš ospalý, ještě některý z bratří, kamarádů a „kamarádek“ (nelekejte se, není to… [zbytek dopisu chybí]

19/6 1917

Broučku,

rád bych vytrpěl takovou koupel, jakou mně dnes na lístku posíláte a pro budoucnost slibujete; jen kdybych Vás za to mohl spatřit! Ale vy máte tak zatvrzelé srdce, že ledová Thusnelda jest proti Vám pravý beránek.

Škoda, že jsem to nevěděl dříve. Podal jsem již po druhé žádost o dovolenou. Vám jsem ničeho neprozradil – chtěje Vás překvapit zprávou, že urlaub povolen – a proto jsem v poslední době trochu silněji urgoval Vaši šumavskou adressu. A teď mě to mrzí. Byl bych opravdu rád, kdyby žádost přišla nevyřízena zpět a já mohl dále sedět ve své špeluňce pod zemí. Dovolená pozbývá u mne úplně ceny, když mně nemá být dopřáno toho, po čem tak dlouho již toužím – Vás vidět, s Vámi promluvit.

Dnes Vám posílám nejnovější snímky z našeho Bataillonskommanda. Tak bych se Vám chtěl patřit do očí, jak náš doktor té lišce, ale dlouho, strašně dlouho –.

Z mých snímků jste už dávno ničeho neviděla – viďte? Inu, jsem tak trochu lenoch, ale z druhé strany sloužiž mně k omluvě ta okolnost, že jsem svého písaře vyhnal ke kompanii a musím teď dvojnásobně pracovat, k tomu ještě každý den „lajstovat Gesellschaft“ kapitánovi – tož jsem to černokněžnické umění prozatím pověsil na hřebíček.

Zvědav jsem na Váš zítřejší dopis.

Mnoho pozdravů Vám – ženo kamenného srdce!

Vláďa

18/6 1917

Moje milá Máryš,

myslil jsem, že se dnes už nedostanu k dopisu – a přece. Můj komandant přijel z dovolené, a tož musím zase denně zasedat v tarokové partii. Naštěstí dnes prohrával a partie už o desáté skončila, a já mohu se svou stařenkou trochu pohovořit.

Tož Váš vzácný lísteček ze dne 14/6 došel; mám radost, že zase vidím Vaše řádečky, Váš podpis, ale že chcete k vůli mně obětovat tu nejkrásnější hodinku spánku – to mě bolí. Jakkoliv rád, velmi rád čtu Vaše dopisy, toužím po nich a těším se na ně, nemohu žádat a nežádám od Vás, abyste Vy, holoubku drahý, násilně něžná víčka svých černých očí alarmovala (promiňte tak nezvyklému výrazu – žijeme ve znamení vojny!) –

Tož až se ráno probudíte, vzpomeňte si na stařečka, a až opravdu vstanete, napište mu prostinkou feldpostkartku jen se zvyklým pozdravem a s typickým podpisem roztomilé Manči.

Ale na jedno Vás upozorňuji. Když jsem Vám svého času posílal bezvýznamné – tehdáž! – feldpostky, napsal jsem zřetelně zpáteční adresu k.u.k. Feldpost, Vy jste si však toho nepovšimnula (strašlivé slovo!) a píšete dále ohne „k.u.k.“. U mé adresy je to zvlášť důležité, poněvadž jsme prošpikováni německou armádou a pod německým komandem (z říše) – a ti mají též feldpost a na rozdíl od „D K Feldpost“ jest naše „Ku.K Feldpost". Divím se, že ještě ta pošta tak pravidelně dochází. Tož pro příště nezapomeňte prosím to k u k.

Přikládám dnes dvě pohlednice staršího data. č.1 s třemi zajatými Rusy o Velikonocích 1916. Maje však obavy, že stařečka nepoznáte, protože tehdy v bujarosti své pěstil „plnovous“, označil jsem ho šipkou. Na č. 2 mne už doufám poznáte podle „Bubiho". (Snímek vzat 200 kroků za frontou na podzim 1916 – monument postaven od našeho regimentu. Ta chlouba!)

Tož jsem již na čtvrté stránce, ale zdá se mi, drahoušku, že se budeme loučit. Za chvíli elektrika zhasne – a moje deky už čekají.

Tož dobrou noc!

Vláďa

15/6 1917

Milý Broučku!

Došel lístek ze dne 12/6. Představujete si ten život na frontě příliš v černých barvách. Není to zas tak zlé. A má-li už jít do živého, tož je mně milejší přední linie nežli reserva, která jest určena k napravování prohraných partií a na flikování eventuelních mezer. O mne nemusíte mít obav – mráz kopřivu nespálí. Prodělal jsem již horší věci a vždycky jsem vyšel se zdravou kůží, a když už se na to nemohli bohové dívat a musil jsem též okrvácet na poli slávy, tož jsem setřel krev kapesníkem, zalepil jizvu englišflastrem – a bylo po komedii.

Těší mě velice, že slibujete dvojnásobně vzpomínat, já činím tak rovněž – a co se týče toho návratu brzy a zdráv, doufám v to silně. Vy však buďte veselé mysli, tak jako já jsem – tj. nejlepší lék na každou chorobu.

Jedna německá písnička dobře praví: „a proto, děvče moje, neplač – každá kulka netrefí!“

Právě si vzpomínám, že na mnoho mých otázek se mně od vás nedostává odpovědi. Tož poslechněte, stařenečko, najdete-li ve svém denním programu volnou chvíli, vezměte si dva archy kancelářského papíru a napište mně jednou také dlouhý dopis. Ano? – A kdybyste tak přiložila nějakou fotografii, ale takovou, kde jste sama – učinila byste stařečka šťastným.


Dnes Vám předkládám naše statečné chlapce v koupeli. V pozadí les „Zastawnik“. Za tím lesem hlubokým fronta a na té frontě jedna villa, v té ville malý pokojík, v tom pokojíku sedí u stolu jeden chlapec zamyšlen, a ten vzpomíná často, velmi často na Vás.

Poslyšte, zlatečko, za dva týdny se už loučíte s Prahou, a já dosud nemám Vaší adresy! Či budu nucen potom korespondenci úplně zastavit, nebo dopisovati si se sl. Jandovou?

Tisíce pozdravů Vám!

Vláďa

14/6 1917

Drahá moje stařenečko!

Tož vy tak? Vy pod lupou zkoumáte, studujete – a teprv teď poznáváte nezbedu. No počkejte! Kdybych neznal už každý stín na Vašem obrázku, každý vlas na Vaší hlavě, každý květ na Vaší blůze, Vás celou s těma černýma očima – při sám bůh, že bych z některého periskopu v kaverně vyrval čočku a také zkoumal –


A píšete o vraníku! Vždyť je to koza; jinak ho nepojmenuji. – Měl jsem vraníka, ale toho mně vzali, a od té doby mám už třetího koně – a jak bába se schodů letěla – čím dál tím horšího.

A víte co mně vyvedl? Tož obraťte!


Jel jsem s kapitánem na rekongnoscírung. Přijdeme k řece, prý koně třeba napojit. Vjedeme do vody, koně pijí, můj začne hrabat přední nohou (podobala se mu lázni v tom horku) – spokojeně se do vlažné vody položí – já ovšem s ním. No kdybyste mě byla viděla v tom okamžiku, jak jsem se koupal, nevím, zdali byste mně byla toho vraníka záviděla.

Často jsem na Vás vzpomínal, dokud jsem ještě na „Kapuce“ jezdil, kůň jak jiskra, a pohádka o Břetislavovi a Jitce mně též hlavou proletěla –


V příloze Vám „Kapucu“ posílám – ale prosím, odmyslete si obě hlavy; právě v okamžiku, kdy dobrý muž plotnu osvětlil, kůň i jezdec hlavou pohnuli. Plotnu jsem chtěl zahodit, ale škoda toho krásného koně. A když už jsem Vám tolik nepodařených fotografií poslal, tož posílám i tuto (č.1), přiložte ji k těm, které jsou určeny na smetiště.


Obrázek č. 2 – naše Regimentswerkstätte – chcete-li ladné lakýrky, tož přijeďte, aby vám mohli vzít míru, a já je přivezu osobně v červenci do „Březového háje“ (deutsch: Wällisch Borkem) s náležitou poklonou Vašim spanilým nožkám, předpokládaje ovšem, že nepřijde od Vás „Armeeoberkommandka“, přísný rozkaz, jímž se mi všechny brány na Šumavu zavírají.

Snímek č. 3 – pro Vás asi bez zajímavosti – z dob našeho pobytu ve Starém Boře.


Na čís. 4 z doby, kdy jabloně kvetly, a my už byli na štelluňku (ale není to moje práce!).

Čtu znovu Váš lístek. Proč se chcete dívat s vrchu na stařečka? On touží jen popatřit se vis à vis modrýma do těch černých kukadel, a dobu, kdy mi to bude popřáno, vidí v polovici měsíce července. Smí doufat?

Těším se už na ten zítřejší lístek od roztomilého Broučka, snad přijde dopis – v tom případě napíšu zítra zase čtyři strany, ale dnes už musím k večeři.

Zdraví Vás upřímně

Vláďa

Mám ještě jednu prosbu – tu až zítra!

13/6 1917

Milý Broučku, Váš lístek ze dne 9/6 jest plný omluv. Pro boha, kdo by nedovedl tomu milému stvoření dívčímu odpustit – a tím více já, jenž nemám vlastně co odpouštět. Tož svou dušičku pěkně upokojte – a vězte, že každý lísteček, i kdyby pouze adresu obsahoval, jest mně drahý jako poklad.

Vím dobře a pochopuji úplně, že mnohdy člověk opravdu nemá času napsat dopis, jindy nemá příležitosti, a po třetí nemá nálady. A já vím, že i když nepíšete, že přece denně nějaká vzpomínka Vaše zaletí daleko na východ – prosím, není to domýšlivost, o níž jste svého času psala –, ale cítím to, když Vás na obrázku před sebou vidím a s Vámi v duchu hovořím, na Vás vzpomínám – že se ty vzpomínky na cestě někdy setkávají, podají si pravici a letí potom spolu do Prahy a nazpět do pole, z pole do Prahy a zase nazpět, až se někde nad Lvovem zastaví, rozloučí se a odletí každá mezi ty čtyři stěny svého pokojíčku, kde už spánek oči klíží –

S tím názvem zahradníček to asi nebude štimovat. Můj poměr k našim zahradám jest pouze ten, že velice rád jím ředkvičku, jež tam roste, a dvakrát jsem již i salátu okusil.

Dnes Vám posílám zahrádku I. Bataillonu (1) – my jsme teď dostali novou, kterou jsem ještě nefotografoval, protože jsem příliš pohodlný, a ty plotny, jež jsem ještě ve sladké reservě byl osvětlil, doma vězí v kasetách a trpělivě čekají na vyvolání. Ale do programu jsem ji už též zařadil.

Z květnového pobytu ve Starém Boru posílám ještě obrázek № 2 a 3 (Bataillonskommando a Kaverna). Na obrázku č. 4 jsem ve službě jako adjutant vedle svého komandanta, ale nepoznáte mě, protože je vidět pouze šternu a ruku na čapce. A ke konci obrázek č. 5; podle „Bubiho“-psa poznáte, že to je z druhého bataillonu. Jest to náš dekunk v linii. U toho stolu teď sedím a píšu Vám dnešní psaňátko.

Pošta mi přišla – od Vás ani lístek. Však přijde zítra, viďte?

Hodlám již ukončit, ale našel jsem včera jeden starý lístek z minulého roku. Ten Vám též předkládám. Poznáte stařečka?

Tož mnoho a mnoho pozdravů!

Vláďa – Mírek – Mírko
??
Manča – Máňa – Máryš
??

11/6 1917

Za lístek ze dne 7/6 Vám, zlatý můj Broučku černooký, vřele děkuji.

Tož vy si pořád ještě myslíte, že jsem ten nenapravitelně lenivý stařeček – a já zatím jsem už hodně daleko na dobré cestě k nápravě a doufám silně, že nezbloudím.

Dokud stačí moje zásoba dopisního papíru, která – mimochodem řečeno – se již povážlivě zmenšuje, dotud budu posílat své pozdravy do Prahy v této formě. Brzo však už přijde doba, kdy budu muset psát Vaši adresu na červené feldpostkartky. Věc pro mě dosti nepříjemná, protože to, co píšu, píšu pro Vás, pouze pro Vás jedinou, a ne pro brýle představených, ne pro zvědavé oči jiných a na lístku člověk už musí držet jazyk na uzdě. Viďte?


Promiňte, včera jsem nepsal, nebylo příhodné chvíle, nebylo času. Do pozdní noci jsem byl zaměstnán úředními záležitostmi.

Ale neznamená to, že jsem na Vás nevzpomněl!

Odpoledne jsem si vyletěl z těch úzkých našich ulic do světa. Měl jsem práci u Regimentskomanda, dal jsem si osedlat svého Pegasa – a jazdia! – Příroda hýřící krásou, nádherné počasí, cesta mezi stromy listnatými, mezi velikány jehličnatými, cesta doubravou a mýtinami – tož táhly divné myšlenky hlavou, vzpomínky a tužby – příjemný pocit radosti a štěstí.


Ale na slunci prý jsou skvrny, štěstí nikdy není úplné – a bezohledná přítomnost mně šeptala do ucha, že Lesní panna existuje pouze v básni, na papíře – a Toman že tu jede doubravou úplně sám – a vlahý větřík odnášel moje vzpomínky do vzdálených Čech –

Pouštím se dnes přes míru do básnické snivosti – třeba skončit

Tož dobrou noc, milá Máryš

Vláďa

9/6 1917

Za včerejší Váš dopis a dnešní lístek Vám, vzácná Stařenko, moc a mockrát děkuji. Už jsem v pozdní noci ležel na lůžku a ještě a znova jsem četl Váš dopis a posílal vřelé vzpomínky do Prahy, kdy nad Vaší hlavou se již dávno vznášel bůh Spánku.

Teď už se nedivím, že moje kartka neprozřetelně napsaná, vzbudila v zátiší „Záštity“ takový rozruch; ač nebylo tehdy ještě hodné slečny Stárkovy? – Ale budu teď opatrnější!

A že jste mě z té lenosti vyléčila, jest pravda – Sám sebe ani nepoznávám, ale už je tomu tak! Stařeček často teď po anglicku zmizí z menáže, uchýlí se do svých komnat, vzpomíná a píše těm černým očím krásné Venuše, která se naň tak polopřísně, polonedůvěřivě s obrázku dívá.

Jak jsem již včera psal, jsem už zase na jiném místě, tentokrát v podzemním paláci. Obrázek našeho býváníčka jsem Vám tuším již dříve poslal (Villa „Dürchhalten“ a ten snímek nejasný oválného tvaru) – tož tam teď vězím.


Je to vojna, a opravdu to vypadá tak, jak naši chlapci zpívají: „bo taky los vypadl nam, že dzisiaj tu a jutro tam“. Ale já nikdy nenaříkám a jsem všude spokojen, i v nejhorších časech, kdy jsem vůbec nespal, aneb v promoklých šatech, děravých botách ve vlhkém ovesništi, strouhách a brázdách jsem se jak hrabě k odpočinku položil – a byl z královského spánku nepříjemným hlomozem a příliš hlasitou mluvou ruského kovu vyrušen – i tehdy jsem si jen jadrně jak starý dragoun zahromoval, ale veselé mysli jsem nikdy neztrácel. –


No a teď se mám už skoro jako pensista. Od září 1916 jsem u Bataillonsštábu, a celá má služba se odehrává u stolu. Ovšem jen teď, kdy stojíme na jednom místě; kdyby však najednou přišel rozkaz „vorwärts“ anebo „zürück“, tož by i stařeček musil s mapou a meldeblockem na pleci ven na zdravý, svěží vzduch.

Těšil jsem se již na dovolenou tento měsíc. Bohužel je to konditional nesplnitelný. Tož v Praze už Vás neuvidím! Ale může se stát, že jednoho krásného dne se objevím v březovém městě, pozdravím bohyni svých snů, zahledím se na chvíli do jejích krásných očí, políbím něžnou její ručku – „a hoch odejel se šípem v srdci“ –

Jen jedno prosím: Pošlete mně laskavě Svoji šumavskou adresu, abych Vás mohl v čas o svém příjezdu uvědomit. Ano?

Promiňte mé dotěrnosti, ale byl bych nešťasten, kdyby mně nebylo dopřáno Vás osobně poznat. Výraz „nešťasten“ jest snad příliš silný – zní trochu románově – ale úmysl můj jest nezvratný. Vidět Vás musím, i kdyby stroje padaly, i kdyby –

Zmiňujete se v dopise o fotografování. – Bože, jak dlouho ještě bude válka trvat! Kdyby byl mír, jezdil bych každou sobotu přes celou Moravu do Čech, abych Vás mohl do toho černokněžnického „umění“ zasvětit. A cestovati s Vámi – to už mně zní jak pohádka.

Ke konci přikládám dnes 4 snímky z našeho divadla za frontou. Divadlo v přírodě – a snad lepší než v Šárce. Jak se Vám líbí naši stateční kaprálové v ženském úboru a dámských rolích?

Tož končím pro dnešek, přeji Vám dobré noci (ale Vy už jistě spíte, je 12tá) a těším se, co přinese pošta zítra

Váš Vláďa

5/6 1917

Roztomilému Broučkovi kvituji lístek ze dne 1/6 zasláním několika obrázků, které jsou vyňaty z velké serie, jež ponese název: Pobyt v lese „Starý Bór“ v máji 1917 čili mnoho prósy, málo poesie.

Bohužel mám mnohé z nich ještě pouze na plotně nebo filmu a do kopírování se mně nechce. Tož pro dnešek pouze zlomek této sbírky.


Do prósy náleží dva snímky mého paláce, kde jsem ve společnosti myší strávil téměř všechny májové noci (nedivte se, je to vojna; před rokem bylo ještě hůře – měl jsem za spolunájemníky třípísmenkový hmyz). Na jiném obrázku rovněž prósa v podobě kaverny, a opět na jiném (vypadá sice trochu poeticky – zahrádka v lese –) , ale pro nás měla jen ten význam a cenu, že jsme měli každý večer dobrou ředkvičku. Kdo bude klídit ostatní zeleninu, je otázka – nás služba zavolala na jiné místo, odevzdal jsem „dekuňk" i zahradu kamarádovi od jiného bataillonu. Jedna z těch dvou postav mezi záhony jsem já – hádejte, která –

Jediná poesie v tom životě lesním jste byla Vy – a i tu jsem zvěčnil mezi těmi haličskými stromy a nad naší besídkou (ovšem jen na obrázku, který vám dnes předkládám).

A ten velký obrázek je zase jenom próza.

Tož mnoho pozdravů – a na ten slíbený dopis už zítra čekám.

Zdraví Vás co nejsrdečněji

Vláďa

31/5 1917

PŘEDCHOZÍ DOPIS OD M. Z 27/5 1917

Milá Máryš (v dopise mohu tak psát, že ano?), mám veliký svátek a takovou radost, že bych zlíbal celý svět. Ordonanci si po straně šeptají, co se to stalo, že ten přísný ledový lajtnant je dnes tak růžově naladěn, kamarády u menáže častuji dnes samými vtipy – ale nidko neví, co toho příčinou, nikdo neví, že v náprsní kapse je schován ten talisman – Váš dopis, jejž jsem dnes již nesčíslněkrát přečetl a čtu znova a znova.

Dnes nemohu ani mnoho psáti – samou radostí – zítra se k dopisu vrátím a rozepíšu se více.

Zdraví Vás srdečně

Vláďa

Ten slíbený obrázek podzemní villy přikládám.

29/5 1917

Zlatá stařenečko!

Za lístek z 25ho z plna srdce děkuji. A důkaz, že i já nezapomínám a každodenně se v myšlenkách toulám kolem Vltavy, dovoluji si tímto Vašim spanilým ručkám předložit. Ale prosím Vás snažně, vysvětlete mně laskavě tu větu o mé domýšlivosti. Nepamatuji se, že bych byl někdy na takovou nemoc stonal. Možná, že jste některé mé slovo špatně pochopila, jež jistě nebylo tak myšleno. Jsem časem neprozřetelný ve výběru slov, ale to přičtěte mé živé povaze.

Teď už dva dni úřaduji na novém působišti. A daří se mně dobře. Totiž mně se daří všude dobře, protože si štrapáce, nepohodlí a podobného druhu žížaly neberu tak k srdci. V příloze Vám dnes posílám ukázku našich hlavních ulic a vchod do podzemního paláce. Tam jsem žil po své dovolené a na počátku jara až do 10. máje. Některé obrázky z této villy už máte (partie u karet apod.) Zítra pošlu ještě pohled se shora.

Plzeňský 7. střelecký pluk, Halič, jaro 1917 (il.foto)

A jak vy tam žijete v té Zlaté Praze? Napište mně prosím dlouhý a hodně dlouhý dopis, každé Vaše slovo mě zajímá.

Zdraví Vás srdečně

Vláďa

28/5 1917

Milá Stařenko!

Vezměte si prosím radýrku a ty výčitky v mých předešlých dopisech laskavě vymažte. Myslil jsem opravdu, že jste se rozhněvala a všem vzpomínkám „výhost dala“ – a vy zatím místo lístků posíláte pozdravy po hvězdách! Máte pravdu – doprava ta jest spolehlivější než naší polní poštou, já jsem pouze byl tak nejapný, že jsem jich nedovedl zachytit. Ale nedivte se prosím. Jsme v poslední době schováni v lese pod hustými korunami stromů – a setkání se právě s tou hvězdou, jež svítí i nad naší „záštitou“, jest dosti obtížné. – Dnes však jsem již na jiném místě (také ovšem ještě v lese – ale řídkém), tož se půjdu popatřit, zdali ta Vaše i k nám pronikne. Setkáme-li se, tož táž hvězda bude poselkyní i mého vřelého pozdravu.

Pro jistotu však píšu ještě tento dopis, jenž Vám má tlumočit upřímné díky za vzácný lístek ze dne 24/5. –

Do dlouhého dopisu se dnes pouštět nemohu – nejsem ještě zařízen ve svém novém obydlí, a vedle Vašeho milého lístku se kupí spousta úředního papíru, jenž se žárlivým okem ohlíží po mé tužce.

Přikládám ještě tři lístky, které jsem nezařadil do žádné serie.

Zdraví Vás srdečně a těší se neskonale na ten dopis slíbený

Vláďa